Byl den to zase jednou bez otřesů,
neděle pěkná. Čas plul dumavě
jak tichá řeka šerem starých lesů.
Nic nehnulo se. Ráno při kávě
jsem noviny čet. Bulletiny klidné
z bojiště hlásí lehké přestřely.
Nic v denních zprávách. Vůbec závěr týdne
zní konejšivě. Čekat, příteli!
Oblaka zatím čistým nebem plula.
Jiřinka přišla s vrstvou vážných knih –
a tak jsem překládali Thrasybula
a jednali o věcech athenských.
Po Nepotovi jsme se ponořili
do dějin umění: sloup dorický
jsme porovnali s jónským, vykreslili
jsme hlavice si, potom prakticky
jsme určovali různých budov slohy.
Šlo všecko hladce. V posled (trošíčku
na žákyně své pyšen úspěch, vlohy)
pohladil kantor moudrou hlavičku.
A odpoledne prošlo nad obrázky
starého alba. Přešlé století
se svými lidmi, ději, vztahy, svazky
se vyhrnulo z naší paměti.
Pak šeřilo se. Nebe potemnělo
oranží barvou vzplála oblaka.
O žití buržoů se číst mi chtělo,
i vzal jsem starého si Balzaca.
Teď noc je. Tichou tmou vše venku skryto,
pár světel z dálky zří mi do oken.
A já jsem právě dopsal verše tyto
a čekám harmonický klidný sen.