Už stalo se. Už rozum o tom ví, leč srdce – srdce dosud věřit nechce. Byl večer letní. Do zeleně trav svit zlatorudý padal západu.
On, přítel náš, milenec života, šel procházkou, neb rád měl prospekty luk, hor a putování oblaků – tu ze škarpy Smrt skokem zákeřným
se na něj vrhla, kord mu k srdci vetkla a zajásala vítězně si: Touche! A přítel padl. Rána zákeřná svůj důvod měla. Šedou silnicí
jde lidí sta a sta za cílem svým jenž všem je stejný, jenom časem, místem se různí, jak je vůle Osudu: maličká jáma v hrudi matky země,
kam každý složí svoji hlavu mdlou žal, radost, snění, plány světoborné a všecko, co se tady žitím zve. Leč nedočkavá Smrt své pochopy
vysílá na tu šedou silnici, to Nemoci jsou, spousta slepých psů, jež zatínají žluté zuby své do těl nic netušících poutníků
– Smrt vždy je nepřítelem života a ráda zří k těm pustým štvanicím svých slepých psů a vždycky těší ji takové žití, jimi uštvané –
a byl to On, náš přítel, jenž svým nožem úskočné kejkle slepých podlých stvůr přiváděl v niveč. Vyrval oběť jim a feny zaháněl – a v modrých očích
mu při tom hořel plamen vítězný. Tak vídávali jsme jej při té práci. Byl beznáročný: obdiv náš mu stačil, vděk všech těch, kteří z ruky Jeho vyšli
zas zdrávi na silnici života a láska žáků, kteří v parném díle mu pomáhali. Valnou řadu let Smrt bezradná se zlostně dívala,
jak maří úskoky fen rozlícených, až jednou – hrůzou se nám tajil dech – kde vzala se, tu byla, kordem svým se hnala k srdci Jeho křičíc: Touche! –
– Ne, ještě ne! – On hrdě odpověděl, ač viděli jsme, že se zapotácel a nůž se matně zachvěl v ruce Jeho. A za chvíli zas v plné síle stál
a zákeřné se smrti vysmíval – Až přišel onen letní večer tedy... A to je vše. Rek padne, naposledy když se Smrtí se v rozhodný boj dává
a padnout zákeřně – i v tom je sláva. Smrt pomstila se tím svým druhým: touche. Zde rytíř zasažen a čestný muž.
Cookies on Poetry Cove