Kdys těšilo mě poseděti
v hovoru k ranním hodinám
a kohokoliv uváděti
v svých snů a tužeb jasný chrám;
já vykládal, až plály líce
a hrdlo ochraptělo dost –
nu, cicerone věřil více
v svět, sebe, lepší budoucnost.
Teď má rád klid, v němž doutník plane
a sklenka vína pije se –
kdokoliv v dvéřích mojich stane,
mým nepřítelem stane se;
nic nemám, kam bych vedl koho,
klíč k mému chrámu samý rez,
z výkladu neznal bych už mnoho,
a chrám – kdo ví, zda stojí dnes...