Do modra věž se pozvedá,
drobounkých domků vévoda.
Má v ňadrech srdce zvučící,
jež svědomím je vesnici,
zve k modlitbě ji, ku práci,
v čas ohně v sny jim burácí,
jich duše večer vyveze
v to modro k sobě; posléze
jde k hrobu s nimi, jeho zpěv
s hrudami padá na rakev. –
Jak zvon však zazní, v zápětí
vždy hejno kavek vyletí
a krouže zlobí se jich shon,
že věž je věží, zvonem zvon,
svá hesla křičí bitevní
a křídly bijí kolem ní,
a ještě krouží, zlobí se,
když zvon už dávno ztiší se...
Tak bylo vždy a bude to.
Ty, jenž jdeš mimo, poeto,
k té věži obrať zřetel svůj –
a sudbě svojí poděkuj!