Já, Sallustius, praefekt praetorio, jsem našel v stanu imperatorově těch lístků řadu, které psával císař ve chvílích odpočinku pro přítele,
a na poslední dopisuji toto: Barbaři často napadli nás v předu a hned zas v boku a hned zadní voje. I trávu sprahlou ničili nám ohněm,
by koňům našim píci pokazili. Však nezlomen duch legií byl našich jda s důvěrou za jeho ruky kynem. U Tumary to bylo. Jezdci perští
napadli voj náš. Císař, vždycky v čele, kde jednalo se o útok či odraz, i tady vyrazil. Houf jezdců prchl. Za chvíli na to kvapná zpráva přišla,
že barbaři se v týlu objevili. Hned imperator jako blesk tam spěchal, jen purpur jeho zavlál před očima jak výšleh ohně. Pancíř neoblekl,
neb den byl žhavý. Pustil jsem se za ním. Peršani prchli – ale bludná střela se náhle imperatoru v bok vbodla, a Julian se zapotácel... v čas jsem
jej zachyt paží, s koně snes a nést dal do stanu jeho... Po koni hned volal a v boj chtěl znovu vyjet... Slzy nám tekly z očí. Z boku řinula mu
krev valným proudem, jenž se nedal stavit. Tu viděl konec... Rozdělil nám lecos v památku svoji... S filosofy mluvil o příštím žití duše... Usmíval se...
Jen jednu chvíli smuten byl, když řek jsem na jeho otázku: – Což Anatolus? – že dobře mu již... Dech se stával těžší, pak sklenku vody vypil, vzdych a skonal...
Byl stejně synem Hellady jak Říma, ten sílu duše, ona vzlet jí dala. A duše jeho jistě byla duší Hellady, Říma... sotva vyšla z těla,
bylo nám, Řím že musí přestat dýchat, a Hellas že tu právě dokonala... Vznešený v životě a velký v smrti. Žil krátce – ale slavná paměť jeho
přetrvá věky. Nám pak, kdož s ním žili, útěchou bude pro zbytek dnů našich, že znali jsme jej, že jsme dýchat směli vzduch, jejž on dýchal, že jsme patřit směli
v zrak jeho zářící a jako oknem k dnu jeho veliké a čisté duše. Přátelství jeho bude chloubou naší, a – líčí-li mi správně toho Krista,
kdož ve vojště jej našem vyznávají – pak i ten Galilejský hrd být může, že takový duch byl mu nepřítelem. Popelu jeho budiž lehká země!
Cookies on Poetry Cove