Hle, včera jsem ti vypsal o té kouli,
dnes, Oreibasie můj, vidění své
ti vylíčit chci z právě prošlé noci.
Na lůžku v stanu když jsem odpočíval,
při matném světle lampy zjev jsem spatřil,
jak v Gallii se objevil mi kdysi.
Vysoký Kdosi s hlavou zahalenou
a zahalený hojnosti roh v ruce
stál nad mým lůžkem v dlouhé řasné toze.
Zhalená hlava jeho pokynula
pohybem vážným na mne, potom přešel
prostorou stanu, pronik plátnem jeho
a zmizel... Vstal jsem, myslil na zjev dlouho,
až v stan můj vpadl otevřeným vchodem
zářivý pozdrav zarudlého slunce,
a pozdrav ten mi na lístku zde leží,
kde mluvím s tebou, příteli mé duše...
Helie jasný, dals mi život dobrý,
poznání dokonalé, mysl zbožnou,
i lehký odchod z žití dej v svém čase.
Já rád byl živ, mně rozkoší dny byly,
neb naplňoval jsem je činů řadou
a není nutno z nich se zardívati.
Však přijde-li už hodina má záhy,
pak vezmi paprsk, jenž byl ve mně duší,
a dej mu navrátit se k zdroji svému!