Jak vede se ti, Oreibasie můj, v dalekém městě? Vracíš lidem zdraví, sám zdráv a čil jak ptáče v podnebesí? Včerejší noci stál jsem po svém zvyku
před stanem patře v zářnou harmonii nebeských těles. Náhle světlá koule se nesla rychlým letem tmavou klenbou a zmizela. A hvězdy plály dále,
a bylo ticho... Chvílí tou mou duší předtucha prošla o mém vlastním žití: k té kouli přirovnal jsem krátkost jeho a k záři její činy své... tak slavně
se mihlo všecko, zniklo bez památky, a bílé hvězdy plály jako před tím... Je možno to? Zda odvolá mě Fatum a ruce pustí dílo nehotové?
Je možno. Ale věřím, že čas přijde a jiná ruka dodělá mou práci a já tu ruku potom zlíbám vděčně jsa jedním z paprsků těch teplých, zlatých
Helia krále... Ráno vypravoval jsem vůdcům svým o nočním onom zjevu, a dobří muži potom v potaz vzali etruské věštce, – bez nichž neudělá
už ovšem kroku pověrčivý Říman a jichž se proto v táboře mém hemží – hadači věstili cos, načež vůdci mě prosili, bych pro znamení mnohá
k pochodu nedal dnešního dne rozkaz – etruské věštce z ležení jsem vyhnal a k pochodu jsem zatroubiti kázal.
Cookies on Poetry Cove