Můj Oreibasie, jsi stále se mnou,
ač často řada dnů je, v kterých slůvka
neřeknu tobě... Jsi tu po mém boku
a pozoruješ práci dnů i nocí,
starostí příliv, zaměstnání ducha,
a vidíš, kterak v životě tom pestrém
a v různých námahách se šťasten cítím.
Jsem ve stanu teď. Rozkazy jsem vydal
pro zítřek vojsku. Hodlám psáti listy
senatu, městům, potom do Gallie
a legii, jež leží v Pannonii.
A v malé pause, jež mi nyní zbývá,
poznámkou malou obracím se k tobě:
Hleď dobročinnost oněch Galilejských!
Jak otrokář, když přilákat chce děti,
jim koláč ukáže a vede k lodi,
v ni usadí je, odrazí pak s nimi
a v otroctví je kdesi v dálce prodá –
tak Galilejští bezbožní a chladní
lákají dobrodiním lidi k sobě,
by davše malý prospěch tělu jejich,
tu duši mohli navždy zotročiti.
A lidská hloupost ráda v šanc dá duši
a zradí staré bohy otců svojich,
a bozi zrazení jen hrdě mlčí,
neb zotročení duše už je trestem.