Můj Oreibasie, den dnešní pln byl
nádhery slavné... Sedám k lístku tomu
a v očích cítím sluneční plát světlo
a v uších slyším vítězný hluk polnic.
Helie králi, velebně pláls dneska
v aetheru modrém! Díval jsem se k tobě,
že nevěděl jsem, co se kolem děje!
Tvůj pouhý odlesk je už dobrodiním –
jak vznešenou být musí bytost tvoje!
Oh, Galilejští! Jak je možno klanět
se člověku, jenž s hanbou vbit byl na kříž,
jak ubohé to, mrtvolu mít bohem,
když Helios se do očí nám dívá!
On živý, žhoucí, veliký a věčný,
těšitel duší, oblažitel těla!
Jak možno vidět, cítit, dýchat, vonět –
a přece věřit na mrtvolu jakous!?
Hle, biskupové vzájemně si klnou
a jeden druhého zve synem ďábla
a každý tvrdí, on že jedině zná
tajemství pravé víry galilejské,
a slibujíce ovečkám svým nebe
jdou sami chytře za požitky těla;
kněz v chrámu mince sbírá dávaje slib,
že pánbůh jednou s úroky je splatí,
a dobrá duše vrabce pustí z pěsti
pro holuba kdes na hřebeni střechy;
a lid se bouře v městech proti bohům
v znamení kříže hlásá spásu svoji
a žije vraždou, zlodějstvím a lupem,
podvody, šalbou, cizoložstvím, klamem –
jak možno vše to? Stačí pouze věřit?
Vyznávat ústy a mít duši dravců?
Má Galilejský dost na slovech víry?
Praporcích, křížích, ornátech a zpěvu?
Jak skromný bůh to... Krev má však se bouří,
že takého cos na Olymp mi sahá!