Můj Oreibasie, dnes na pochodu s vojákem prostým rozmlouval jsem trochu, jenž z Athen rodem. Maně vzpomínal jsem athenských dnů svých... v duši mé pak ožil
den děsu jeden, jakých nebylo víc v tom mnohotvárném živobytí mojím. Vrah Konstantius do Athen mi dopsal, bych bez prodlení přišel k němu v Milan.
Tu krvavý stín otcův, bratra Galla, a bratrovců všech šeptal duši mojí: – Toť Juliane, poslední tvá cesta! – Já slzy lil a zoufale pjal ruce
k té bílé Akropoli Athenině, ne za svůj život, ale za smrt prosil, na půdě athenské já za smrt prosil, neb Hellenem jsem. Říkali mi sice,
že k velkým věcem vyhlédl mě císař – však já bych nejraději byl odvrhl všecko, i rod i jméno... A ten Konstantius, vrah rodu svého, křesťany je chválen
jak vyvolený páně, v němž se dobře zlíbilo bohu jejich! Nízcí, podlí jsou Galilejští!... Ostatně mám touhu, jež nebude už nikdy vyplněna
a nad níž, Oreibasie, se asi usměješ tiše moudrým úsměvem svým: Rád bych byl býval na světě žil tenkrát, když tesařův syn chodil po Judei,
rád bych byl jednou pohleděl mu v oči, a slyšel slova jdoucí ze rtů jeho – Vím, čím je dnes... rád znal bych, čím byl tenkrát!...
Cookies on Poetry Cove