Můj Oreibasie, čtu dnes ten lístek, jejž posledně jsem napsal. Ví tvá duše, co lásky ukryto je v duši mojí, a také víš, jak touží vyraziti,
by zaplavila celou říši moji – však také nenávidí Julian tvůj, a nenávist ta leží v duši jeho jak jeho láska. Dneska zabarvila
myšlenky moje, v tomto okamžiku, kdy hovořit chci lístkem ku tvým očím, se v lístek dere... Ano, Galilejští!... Já poznal je, ty Lukáše a Pavly
a Jany jejich... Vidím kameny ty, jež podloudnicky vzali z řeckých chrámů, by neforemný domek připravili pro toho z Nazareta... Já je poznal
i práci jejich, když jsem přinucen byl v ten domek vcházet, říkat slova jejich, šat jejich nosit, klopit oči k zemi a pokrytecky zříkat svých se bohů –
co v srdci mojím velké slunce plálo, a svět, jejž oni za mrtvý již mnili, v studené noci jeho východ čekal. Já poznal je, ty Lukáše a Pavly
a Jany, Marky. A že jsem je poznal a znám i ty, kdož ještě po nich přišli, povrhat mohu, smím i musím jimi i tím, jejž oni ve svých ústech nesou.
Hellado nesmrtelná, jaký barbar se z Galileje po tvé šíji sápe? Co může říci, co bys byla sama neřekla jednou líp a případněji!
Mrak vyšel z Galileje, zastřel černě oblohu modrou, ztemnil širý obzor, a nohy luzy v pološeru vešly do sladkých květů světa Homerova.
Jak mohou smát se oni mythům tvojím, když na počátku kněh svých mají hada, jenž lidsky mluvě prostou ženu svádí? Když mají boha, zběsilého starce,
jenž zlobí se a proklíná jak plavec a jemuž syna přiřkli, který nikdy se země starým otcem zdvižen nebyl? Když mají pannu, která porodila
a pannou zůstala? Když mají boha, jejž vbili na kříž, položili ve hrob a třetího dne dali mu vstát z mrtvých? Jak mohou oni smát se mythům řeckým?
Cookies on Poetry Cove