Můj Oreibasie, jak den byl krásný!
Zas Helios můj pohledem svým teplým
probouzí stromy z netečného spánku,
jak láskyplná matka děti budí
a v zeleň oblékati se je nutí;
vlašťovky švižně vznášejí se modrem
a provázejí k hranicím nás perským,
jakoby průvod povinný dát chtěly
legií orlům; táhnem stinnou cestou,
kde šumných pramenů je stále hojnost,
kde cypřiš s platanem nám chládek dává,
když odpočívat nutno; v také chvíli
má duše sílí obvyklým se douškem
ze zdroje Platonova. Sladko žíti!
A chtěl bych sladkost tohoto žití dáti
celému světu. Helie můj velký,
dát radost lidstvu, jak cítí stromy,
prameny, keře, trávy, ptactvo vzduchu
i němý kámen po truchlivé zimě!
Dát svěžest duším, blahé teplo krvi
a štěstí života zas bědným srdcím
po tmavé mrazné zimě galilejské!