Můj Oreibasie, hle, každá chvíle
mě vede dále od tvé drahé duše,
hovoru tvého a tvé moudré rady!
Má vojska jako valný proud se valí
k hranicím říše a dny spočítat možno,
kdy po perské se rozlijeme zemi –
však vzdálen tebe, chci být přece s tebou,
a proto budu, když mě touha sevře,
to, co bych hovořit chtěl k duši tvojí,
skládati v lístky. Domnívat se budu,
že vyprávím ti jako v nedávných dnech,
a ty že poslouchaje sedíš blízko;
přátelský pohled upíráš k mým očím,
tu hlavou kývneš, tu cos poznamenáš,
tu povstaneš a ruce podávaje
můj závěr schválíš upřímnými slovy.
Ty lístky při návratu dosvědčí ti,
že přání tvé přec vyplněno bylo:
tys táhl proti Parthům s Julianem;
ač císař Julian ti nedovolil
a v Antiochii ti zůstat kázal,
v tom shoduje se s řečí Galilejských,
že lékaře je potřebí jen chorým,
a ne těm zdravým. A tvůj Julianus
je jist, že zdráv se z výpravy té vrátí
a v řadě let tak zřídka potřebovat
umění lékařského tvého bude,
jak často vyžadovat bude sobě
rad přátelských a zlatých zkušeností.