Nám chvilka krátká, odpolední
teď kyne v parku tichosti –
ach, dítě, nevíš, od dne ke dni
co přináší mi hořkosti!
Tys, andílku, tak přísný, vážný,
že pohled na tě zamrazí,
neb s tebou, jako duch tvůj strážný,
tvá mračivá máť přichází!
V ní dávno zhasly mladé žáry,
síť vrásek líc jí pokrývá,
je rozumná jak mudrc starý
a jako Argus bedlivá.
V té tváři stopy dávné krásy
a rysy podobné tvým zřím,
je trpko mi, že ona asi
tvým obrazem je budoucím!
Hled její těžký zatlačuje
mi každý zápal v srdce krov,
na posměch ona s námi snuje
řeč plnou nudných, všedních slov.
Dím deně jí, že prospěšno je
si po obědě pospati,
k zívání nutí řeč ji moje –
však od procházky nezvrátí.
A marně duch můj nové sítě
na bdělost její napíná,
vždy odvede mi tebe, dítě,
když bije třetí hodina. –
Co platno mi, že mohu stříci,
jak hlava tvá se otáčí –
zná často pohled mnoho říci,
však nám už, myslím, nestačí.
Před celým světem státi může
ta naše láska bez skvrny –
my dva jen víme, že to růže,
k níž nelze vonět – pro trny!