Ta chvilka krátká, odpolední,
jež kyne v parku tichosti,
ty dítě nevíš, od dne ke dni,
co působí mi hořkosti!
Ty přijdeš, andílku můj vážný,
však jak ten pohled zamrazí,
když s tebou, jako duch tvůj strážný,
tvá přísná matka přichází!
V ní dávno shasly mladé žáry,
líc mnohá vráska pokrývá,
je rozumná jak mudrc starý
a jako Argus bedlivá.
Jí v líci stopy dávné krásy
a rysy podobné tvým zřím,
jak trpko mi, že ona asi
tvým obrazem je budoucím!
Ten její pohled zatlačuje
mi každý zápal v srdce krov,
a s námi na posměch jen snuje
řeč plnou nudných, všedních slov.
Já denně dím, že prospěšno je
si po obědě pospati,
ji k zívání řeč nutí moje,
však od procházky nezvrátí.
A marně duch můj nové sítě
na bdělosť její napíná,
vždy odvede mi tebe, dítě,
když bije třetí hodina. –
Co platno mi, že mohu stříci,
jak hlava tvá se otáčí –
zná často pohled mnoho říci,
však pohled lásce nestačí.
A naše láska býti může
tou nejkrasší, již hostí zem –
jest pro nás, drahá, jenom růže,
k níž přivoněti nemůžem.