Ve klínu modrých Alp jak by byl rozepjat koberec travnatý svěží, a město obrovské jak žena luzných vnad tu na něm zhýřile leží;
vlas její rozpuštěn hrá barvou do zelena a k bokům mohutným splývá jí, z pestrého živůtku zří ňadra obnažena a volným dechem se zdvihají,
je šperky poseta, jichž záři míhavou zřít možno, kam až zrak stačí, a jednu ruku má složenu pod hlavou a druhou v Dunaji smáčí,
před leskem blankytu své svůdné mhouří oči, jich žár se kryje v řas líný stín, a mlha průsvitná se kol ní vine, točí jak lehký modravý musselin...
A já, jenž jsem tu sám jako prst vztýčený, k severu obracím zraky, tam v dálce našedlé tkví moje kořeny za lesy, horami, mraky.
Ó moje otčino, je to tak divný cit, jenž hrudí člověka chvěje, když oko hledá tě přes vrchů modrý štít, a rty si zavzdychnou: kde je?...
Ó moje otčino, ne tam, kde vřava denní a bombast žurnálů a fráse bez citu tvou bytosť tahají v sobecké zápolení a jméno tvé si píšou do štítu –
ne u nás, kde to vše se hnusí, protiví, kde člověk v cynika vzroste, ne, tam jsem neslyšel ten hlas tvůj tesklivý, vzdechy a steny tvé prosté –
zde chápu: – – – – – – – – – – Země má, co je ti společné teď i v tom minulém čase s tou sudbou ženy té zde klidné netečné
v své líné, zhýřilé kráse? Ne jazyk, snahy ne, ne sláva tvá, tvé hoře, ne úcta, ne přízeň laskavá – jen cesta z Dürnkrut*) až k naší Bílé Hoře,
široká cesta ta krvavá!... A snad jen konopí, jež na ní v pěkných dnech rostlo a roste a kvete, jež tré tvých Sudiček zde na svých vřetenech
v rozkošný osud ti plete... Ó moje otčino, vše, čím tvé nitro sténá, sem v plné síle vždy zaletí, a každý nerv, jak struna udeřená
musí se ozvěnou zachvěti! Kdys – je to daleko, až v zemi Filistínů a v dobách starého zákona – chovala Dalila v svém bujném svůdném klínu
lví hlavu siláka Samsona. On, obr, před nímž třás se celý její rod, vedl si jak hloupé děcko, hladil ji, mazlil se a líbal o závod
a žvatlal, co chtěla, všecko, pak usnul s poklidem svou láskou uhýčkaný ten lev, kdys hrozný tak, vznětlivý, pak ani necítil, že už je přivázaný
a že mu nůžky jdou do hřívy... Jak děsně zaťal rty, jak krev mu stříkla z nich, co v nitru vřelo mu asi, když procit bezmocen ve středu vrahů svých
a na zemi zřel svoje vlasy! A když pak městem šel, terč posměchu a lání – ó jak ho hořkosť as zžírala: i jeho Dalila – svou krev by byl dal za ni –
šla za ním, by se mu vysmála! A zrak mu vyloupli a jako otroka luza ho do mlýna hnala, a městem jásot zněl a jako divoká
milenka jeho se smála!... Tak, moje otčino, ten příběh z bible teď provanul žhavou mou duší... A hledím k severu na mlžných vrchů zeď,
tam, kde tě srdce as tuší... oh, pohled příšerný: tam tmavá mračna visí, z nich vstává lví hlava bez očí – – jak otrok ostříhán, on, volný hrdý kdysi,
tam v mlýně otročí, otročí... A hlednu v jih, v Alp klín: Modravý musselin půvabnou ženu zde kreje – chvilkou k ní zaletí z dálky vzdech, prokletí,
ona však směje se, směje... Ó přišel pomsty den po létech ponížení a prosbách, modlitbě tesklivé, lvu hříva narostla a poznal v rozželení
ty všecky zoufalé hříchy své: byl den to veliký, jej slepce vedli v chrám a zády opřeli k sloupu, a zase cílem byl všem žertům, vtipům, hrám,
a divým posměškům troupů – tu v hluku, víření on náhle potřás hlavou, mohutné sloupoví chrámu jal, a výkřik zděšení se rozleh’ klenbou tmavou,
lomení ruk a noh marný cval a rána hromová – – a trosek hora je z té stavby veliké... Dalila, kněží, Samson i cizáci v krvavé masse zde
zasuti, zničeni leží... ó jistě musila to smrť být vábivá, z těch jedna nejkrasší v tom zemském dolu: když už nic jiného, než umřít, nezbývá –
ať mrou též upíři spolu!...
Cookies on Poetry Cove