Na stráních hor i na rozlehlých pláních,
na nepokojných vodách oceánu,
v prostorách vzdušných – všude s hromným třeskem
Smrt žne a žne. Od rána do večera,
z večera k ránu – – – A přec našla chvilku,
že vešla tiše v jizbu tvoji chudou
a Tebe, dlící nad ztrhanou přízí
u zmlknuvšího stavu, odvedla si
a položila v chladnou hlínu země.
Kdo vším si toho? Jsme už zlhostejnělí,
neb na sta lidí sejde-li ti s očí –
co na tom, odejde-li ještě jeden?
Je čas, že život nemá ceny větší,
než pýří pampelišky. Kdo si všíml?
A vším-li si kdo, pak z nás to byl jeden,
z nás dělníků, jichž dílny opuštěné
v násilném klidu zasmušile mlčí,
z nás hospodářů, kteří teskně hledí
na rozrušenou práci svého jara –
a vzdychl-li, pak nebyla to bolest
z odchodu tvého – nad sebou jen vzdychl,
neb doba je, kdy živí toho světa
závidí mrtvým. Pokoj s tebou, šťastná.