Nač tolik zbraní, slečno moje,
vám dáno sudbou k bitvě té?
Když vítězně vy jdete z boje,
vždy po kořisti šlapete!
Znám muže: duše pevná, bodrá
je kadeří teď lapena,
kadeří černou, jež se modrá
jak ocel chladná, leštěná –
Vím o jiném: pro ňadra vaše,
pro živůtek ten růžový
k vám spínal kdysi ruce plaše
o sladké prose okovy –
Třetího ruce vaše spíjí,
ty ruce malé, zázračné!
Dvé luzných hladkých měkých zmijí
v té něze bílé, průzračné –
Vy jdete hrdá, nezraněná,
pro kořist svoji máte smích –
a v duši mé cos teskně stená
a vztek se zdvihá v prsou mých:
proč vám ta sudba marnotratná
ty tmavé oči dávala?
Je žár v nich, touha, lenost matná
a lhostejnost tak nedbalá!
Ty oči bez účasti, stesku,
vím, dovedly by pozírat
na všecko, co by v jejich lesku
víc nesmělo – než umírat.
Ne... rád vás nemám... Ač jsem touhou
k vám hnán jak větrem bludný list,
den bez vás věčností mi dlouhou –
však zře vás – cítím nenávist!
Ó znal bych rád, zda oči jiné
vy najdete kdy na zemi,
před nimiž kouzlo vašich mine
a naplní se slzami!...
Znám propast pod příkrých skal svahem –
tam rád bych jednu hlavu vmet...
a zachvěl se a výskl blahem –
pak v děsném stesku za ní slet!...