III.

Šedá hlava s bílým čepcem s bledě modrým vlídným okem vsunula se mezi dveře. Lucy otevřela oči.

„Nu, již vzhůru? Dobré jitro! Vítejte mi ještě jednou! Vyspalá? A spala dobře? Dítě drahé, já jsem ani

oka nezamhouřila pro radost, že mám vás tady,“ šveholila stará paní přistupujíc k posteli.

Podala jí zvadlou ruku, Lucy chtěla vtisknout na ni polibek, však stařenka jen s hlasným: „To, to!“ hladila ji

po čele a bujném vlase. „Já se vlastně chtěla zeptat, smím-Ii nabídnout vám něco ze své staré garderoby.

Chudinko, ty vaše šaty jsou tak celé promočené – pravda, byl to také liják dneska v noci, a můj Jiří

mohl vůz přec někde nalézt, nu, nu, stalo se již, stalo – vyberu vám něco ze svých, jenom pro dnes, zítra přijde

krejčí s novým. Snad vám padne taky dobře. Já jsem měla jedenkrát též vaši výšku – ale už je to tak dávno,

dnes je ze mne scvrklá babka... Za čtvrt hodinky jsem tady.“ Odešla. Tu celou dobu jako na řeřavém uhlí

byla Lucy. Stud ji pálil před tím čistým bledým okem. Maně peřinu si stáhla ku bradě až. – Vydychla teď,

vyskočila jako laňka, vklouzla do punčoch a botek takřka bleskem. Přehodila pestře květovaný župan

(pozorlivá stará paní sem jej dala včera v noci), umyla se, upravila trochu vlasy, zvědavě pak

rozhlédla se po pokoji. Všední pokoj kandidáta staromládenectví. Vládne sic tu péče ženské ruky,

ale z pod ní vykukuje ledabylost bydlitele. Lucy nemůže si jaksi tento pokoj srovnat s mužem,

jenž k ní byl tak opravdovým, hlubokým a vážným. Stůl ten, kde jsou sem tam přeházeny podobizny obnažených

baletek; tam na zdi obraz celé jakés společnosti, fotograf ji zvěčnil v chvíli, kdy si připíjí – a v středu

stojí Jiří, doutník v ústech, podivně se nějak šklebě: skříň knih plná, pěkné vazby, zavřená však, prach tam leží

uvnitř všude na ořízkách; hopkující kanár v kleci titěrný tak s hlavou svojí chocholatou – tyto dojmy

jako zžírající kapky padly Lucy v hloubi duše v obraz muže, prvního to, jejž tam ukrývala s úctou...

Zasmušena stoupla k oknu. Vytahuje žaluzii a hle, velká zahrada tu leží v květnové své kráse.

Svěžím vzduchem vůně bezu stoupá vzhůru, proudí v pokoj. Stromy kvetou. Koruny jich jak by byly pudrovány,

listy, dosud mokré, chví se blýskajíce brilianty. Tráva leží zohybána tíhou kapek. V čerstvých barvách

záhonem se pestří květy. Motýlové modří, bílí vzletají z nich, krouží vzhůru. V pěšinkovém mokrém písku

mih se pták s kovovým bříškem, na strom sed a zacvrlikal. Mouchy bzučí... Přes zahradu na konci až viděti lze

rudé střechy domů... Nad vším neobsáhlý blankyt nebes... Nitrem Luciiným pronik mír a poklid toho rána

s úsměvem a silou jara. V stísněné a pomatené duši se jí náhle jasní. Nový život, nový život!

Minulost je uzavřena – s nadšenou se chutí vrhne v novou cestu... Spjala ruce, zbožná víra dětských roků

chví jí nyní; z hloubi ňader blouznivá se řinou slova šepotané modlitby... Modlí za sebe se, otce,

mrtvou máť, za dobrou paní, pod jejížto střechou žije, za Jiřího, starou madame, za ubohé družky svoje,

jež tam dál v tom bahně tonou – soucit se vším, láska k všemu rozlívá se její duší. „Dítě drahé, zkuste, prosím,“

ozvalo se za ní jemně. Stará paní rozkládala po stole a po pohovce s opatrnou pozorností,

jakou máme k relikviím, prapodivné dávné kroje. Vůně levandule vála ze záhybů těchto šatů,

leta čtyřicátá chvěla se v těch barvách, pentlích, střihách zašlé plesy, zašlá krása, zašlí lidé, zašlý život...

„Vemte tenhle. V něm jsem jela k svatbě otce Jiříkova se svým drahým nebožtíkem.“ Stará paní podává jí

hedvábný šat, jehož zeleň hraje rudozlatým leskem. Nesměle se Lucy svléká, nesměleji ještě bere

starodávnou tuto robu. „Jenom kuráž, dítě zlaté,“ pomáhá jí stará paní, „nic se tady neroztrhne,

je to stará dobrá látka. Ba ten šat už mnoho přečkal“ – při tom šněrovala v zadu dívce život – „mému muži

tak se líbil! A můj muž teď dvacet pět už roků hnije v boží zemi!...“ – Povzdychla si, rovnala na dívce sukni,

rukáv trochu načechrala, odstoupila na tři kroky a už smála se: „No, vida, jak vám sluší! Jaká jste vy

krasotinka! Bože milý! Tak se přece podívejte!“ K zrcadlu ji otočila, ruce složila a pyšně

dívala se na ni. V ploše zrcadla se jeví Lucy štíhlounký zjev lepé dívky: zvonovitá sukně klesá

od útlého pasu dolů, věnec černých mašlí vine se jí středem. V předu život sebrán v řadu záhybů, jež

dole zlatá přeska spíná. Rukáv velký, nadouvaný zmenšuje tu ručku její v ručku dítěte. A hrdlo

od zeleně odráží se jako bílý mramor. Oči září měkkým vlhkým leskem. „Tak, mé dítě, myslete si

ještě účes,“ nadšeně jí ukazuje stará paní, „takhle přes skráně až k lícím, a pak do zadu, a v zadu

zatočený do pletence – viďte, to přec byla moda – však můj bože, já tak mluvím, vedle zatím stydne káva,

pojďte snídat!“ Zavedla ji v druhý pokoj. Plachý pohled vrhla Lucy kolem sebe. Kulatý stůl stojí v středu,

květovaný ubrus na něm jde až k zemi. Z pestrých šálků kouří káva. Plno květin vidí v oknech, kaktus, myrtu,

azalky a voskovice. Na vysokém prádelníku pod skleněným zvonem skví se pozlacený krucifixus,

hromničky dvě podle něho; hodiny, jichž ciferníček nesen točitými sloupky z alabastru, potom stěna

plna starých podobizen fotografovaných na skle, černých siluet a z vosku profilů – vše v jemných rámcích;

mezi okny v čele jizby visí olejový obraz: přísný muž, má modrý kabát, černý šátek otočený

kolem krku; pod ním za sklem stočených pár suchých lístků, uschlý vínek svatební! U dveří je připevněna

kropenka, z ní vyčuhují seschlé proutky s kočičkami, v koutě skleněná skříň pne se, s vnitřkem lesklým, zrcadlovým,

plná šálků, vás a stříbra, drobných sošek z porculánu; spinet žlutý filigránský mdle se leskne s druhé strany –

solidní ta zašlá doba dívá se tu ze všech koutů upřímným a tichým zrakem... „Vemte, prosím, ještě šálek!

Smetana je trochu špatná, městské zboží! – Vidíte tam,“ ukázala k podobizně mezí okny, „toť on, muž můj;

dívá se tak trochu přísně, to už bylo jeho zvykem, ale srdce – zlato. Tuto vidíte ho ještě jednou.“

Sňala se zdi podobiznu na skle fotografovanou, „ty můj drahý nebožtíčku,“ potřásala nad ním hlavou.

„A ten Jiřík, jak by vypad strýci z oka; bručí, zlý je – ale to je jenom slupka, jádro v ní je zlato, zlato –“

stará paní pokračuje tímto tonem dál a dále; Jiřík spí prý jako vždycky; jeho pokoj od nynějška

je prý v druhém konci chodby; vzpomíná na jeho mládí, jeho rodiče, na město, kde má Jiří mlýn a statek –

vypravuje s potěšením jako lidé, kterým dávno nebylo už sudbou přáno do syta se vypovídat...

Zatím stará suchá služka beze slova odklidila příbor se stolu a měříc Lucy baziliščím okem

kladla na stůl plátno, látky, střihy, stužky, jehly, nitě, každé na určité místo jakýms mechanickým zvykem.

Stará paní nevšímá si toho všeho, založeny ruce na prsou, dál mluví, a ty oči její září

leskem pestrých upomínek. Lucii krev ťuká v spáncích; dosud ani slova ještě nepronesla; čeká s chvěním

jakous otázku; co, neví. Čeká jen jak jaté zvíře na nějakou náhlou ránu; stařenka však vypravuje,

neptá se, a její oči chvilkou k ní se upínají s nevýslovnou laskavostí. V hrdle Lucii cos dusí,

všechnu tíhu vložila by ráda v jeden bolný výkřik – tu ji rázem proud kýs divný prochví tělem, víří k hlavě –

vzlykne, v oči trysknou slzy, s utlumeným pláčem padá na zem k nohám staré paní. „Dítě drahé, dítě moje,

co pak je vám?“ ulekla se stařenka a pozvedá ji. Tisknouc hlavu k její ruce zpovídá se Lucy. Věty

řinou se jí z bouřných ňader nesouvislé, hořké, strašné, obžaloby stíhají se bez omluvy; z knihy žití

čte ty nejčernější listy glosujíc je bez soucitu. Stará paní chvíli mlčí nechápajíc; na to rázem

zavře žalující ústa svými rty. „Vždyť vím už všecko. Jiřík řek mi. Utište se. Bude jinak. To už bylo –“

při tom kanou velké slzy na dívčinu světlou hlavu. Tiskne ji a sama vzlyká: „Utište se, dítě drahé.“

„Moje přítomnost je hříchem. Na vás, milostivá paní. Na tom pokoji. A na všem,“ zastenala Lucy znovu.

„Patřím v bahno... kde jsem byla...“ „Dítě moje, dneska v noci, nežli přišel Jiřík ke mně, leccos mě tak napadalo

– já už nemám žádné spaní – myslila jsem, proč ty svoje staré kosti tady vláčím... Proč mám žít, když jsem tu sama

jako hruška v širém poli? Muž je mrtev, dětí nemám. Jiřík je mi dávno cizí – v tom on vejde, lekla jsem se,

on však políbí mě v čelo – nikdy to tak neudělal – povídá: Máš tady hosta, jednu kleslou dívku žití

navrátit chci – však jen s tvojí, teto drahá, pomocí. – Vidíte, v tom prst je boží. Vy jste moje. Když pak jsem vás

viděla tak zmoklou chvět se, bylo mi vás z duše líto. K vůli mně tu zůstanete.“ Při tom líbala ji v čelo,

hladila jí něžně vlasy, kapesníkem utírajíc její mokrý obličej. Svěží klid se šířil mírně

duší Lucie. Jí bylo, jak by stoupla na vrch hory. Libý vánek hraje kolem. Nekonečnost rozpíná se

před očima. Pěkné barvy vystupují v lesku slunce. Člověk sám se sobě ztrácí. Ženské slzy... Čtenáři můj,

to jest blahodárným věnem Eviných dcer na tom světě: není hoře v nitru ženy, smutku, trudu, upomínek,

není jediného stínu, by se nedal odplaviti trochou slaných třpytných kapek! Pak je ovšem duše její

těkavá a volná, hravá jako pestrokřídlý motýl letající v zlatém světle nad kvetoucí lučinou...

Lucy sedí u spinetu. Stará paní klade před ni sešit not. „Zde je ta píseň, již můj drahý nebožtíček

tak si z duše zamiloval. Německá je – ale on byl přec jen vlastencem a Čechem. Jako student chodívával

k Jungmannovi!... Dítě drahé, co jsme slz k ní vycedili!... Můj muž také... oba, oba...“ Lucy četla nadpis písně:

„Die Thräne, ein Lied von Kücken.“ Její ruce zajely teď do klávesů. Přitlumené slabé tony zazvučely

jako šepotavá slova bezzubého stařečka. Stará paní opřela si levici v bok, okem zářným

hleděla v ten žlutý papír, pravou rukou taktovala, potom vpadla. „Macht man in’s Leben kaum den ersten Schritt“ tenký hlásek

ve výši jen sípající chvěl jí se rtů; staré srdce silněji se rozbušilo vanem dávných upomínek,

a ta zažloutlá tvář rudla nachem podzimního listí... „bringt man als Kind schon eine Thräne mit, und Freudenthränen giebt, als ersten Gruss

dem Kind die Mutter mit dem ersten Kuss; man wächst empor dann zwischen Freud’ und Schmerz, da zieht die Liebe in das junge Herz, und offenbart das Herz der Jungfrau sich,

spricht eine Thräne: ja, ich liebe dich! ...“ Silný hlas tu ode dveří zpíval zároveň ten refren. Ženy zmlkly. „Vida, teto,“

smál se Jiří, „teď as udáš dobře všecky svoje passe.“ Uhlazen a ustrojený stál tu v celé svojí slávě,

pansky jaksi ukláněl se. Lucy vstala. Ku pozdravu podala mu sama ruku. „Tohle nebyl špatný nápad,

teto, šat ten slečně sluší,„ hledě na ni poznamenal s ledabylou uznalostí. Sedli k stolu. Hovořili.

Paní vykládala Lucy o svých chudých, o svém šití pro tu dětskou drobotinu, ukazovala ty střihy,

látky, plátno, jehly, nitě, ptala se jí na mínění o tom, onom. Lucy vším tím zdála se být zaujata:

naslouchala s pozorností, zkoumala a posudky své pronášela pevným hlasem. Jiří pak je pozoroval

s tím svým zvláštním tahem kol rtů, výsměšným a ironickým; chvilkou prohodil vtip, slovo, kratší větu, chvilkou zívl.

Zatím v duši těch tří lidí tajný nepokoj se hnízdil. Stará paní mrzela se, že tak byla vyrušena

při své „Thräne“. K tomu bázeň, která jaksi na ni vála z Jiřího slov bezohledných, z jeho duše, zas tak cizí.

Luciin zjev jeho přines ovzduší těch dnů a místa, kde dřív žila, kde jej zřela prvníkráte; při tom zdál se

být jí nějak proměněným, nějak menším, mělčím, prázdným. Napadl ji jeho pokoj, ony ženské podobizny,

fotografie tam na zdi, a teď cosi nutilo ji stopovati s pozorností každé slovo, úsměv, pohyb;

cítila zas růsti v duši onu divnou zžíravinu, která ničí jeho obraz, vleptaný tam kdesi v hloubi.

Jiří zase viděl sebe v prapodivné situaci: ze zápalu zašlé noci vystřízlivěl, tato dívka

byla mu zde, v bytě tety, při tom stole, v tomto šatě někým cizím – nevál z ní už onen pronikavý parfum

orgie a velký salon v onom domě; co teď dále? Vzpomíná, že vlastně nechtěl učinit, co potom činil –

proč ho napadlo ji vyvést a sem vést ji? Směšná hloupost! Jak by byl vstoup nepozorně na bok srázné, příkré skály:

jedna chvilka nestřežená – a už letí kamsi dolů... S resignací fatalisty přivřel při obraze tomto

trochu oči... Mluvilo se zatím dále... Za hodinu Jiří vstal a poroučel se: dojde prý teď ke krejčímu

obstarat šat pro Lucii, leccos koupit a tak dále – v pravdě hnala jej však nuda a zvyk starý do kavárny,

na Příkopy, ku přátelům... Ženy zasedly teď k práci. Stará paní zabírá se v vzpomínky zas. Při tom šije,

střihá, měří. Lucy zručně ovrubuje jemným stehem kraje dětských blůz a košil. Dobrá nálada zas vládne

nitrem jejich. Z venku září jarní den svým světlým teplem... Hlasy vřískajících vrabců z ulice sem zaletají...

Teď se Lucy rozesmála – poprvé zde – jasným smíchem: stará paní vyprávěla o své svatbě; její ženich

v plné parádě už přijel, vběhne v pokoj, tu však bleskem obrátí se, letí nazpět, vskočí znova do kočáru,

prohledá tam všecky kouty a zas truchle zpět se vrací – ztratil někde svatební svou kytici!... Až při hostině

po toastech vyloví ji náhle z nekonečných šosů spěchovanou, umačkanou – stará paní tak se smála,

až se zalily jí oči...