Kdys – jak to čteme, nevím, v kterém
z těch šedých řeckých klasiků –
na plecích s lyrou lesa šerem
šel Apoll, otec básníků.
A s píšťalou tu proti němu
vstal z trávy Satyr Marsyas,
jenž navrh bohu vznešenému
jít s lyrou svou s ním na zápas.
Pěl Apoll ku své lyře hravě,
Marsyas pískal ze všech sil
tak protivně a pronikavě –
náš otec ovšem zvítězil!
Pak sedřel kůži božskou rukou
s Marsya za trest pomalu
a nechal jít jej s vztekem, mukou
a nechal mu i píšťalu.
On v rákosí se s hanbou schoval,
a pokud stačil jeho um,
zpěv božský otcův parodoval
tam Centaurům a Satyrům...
Oh, otče, pohleď na své syny,
oč los jich tvého trpčí je!
My zříme všude jak své stíny
za sebou táhnout Marsye!
Za svého otce oni berou
teď pomstu zlou na dětech tvých,
nám splácejíce mukou sterou
zvuk tonů tvojich vítězných!
Čest, jmeno, myšlenky tvých dětí,
vše dře jich ruka nekalá,
když nechtějí své verše pěti,
jak píská jejich píšťala!
A svět je zkažen, on je chrání
a všechno to jim promíjí,
tvé děti budou věčně štváni
tupohlavými Marsyi!...