Děl hřmění, třeskot zbraní valných a bitevních šum praporů, jenž ozývá se z mraků kalných na evropejském obzoru –
tu divou bídu, jež jde světem a výš a výš svou týčí skráň, jež dává slzy ženám, dětem a mužům tiskne nože v dlaň –
tu zoru krve, v které shasne nemocné naše století, již na všech stranách v záři jasné lze prostým okem viděti –
tu hrůzu, stesky, které budí těhotný, hrozný příští čas, tu otázku, jež lidskou hrudí chví všudy: Jak dál bude as? –
zde můžeš slouchat kolem sebe, zde napínat zrak v šíř i výš – zde nad tebou je modré nebe, a z toho pranic neslyšíš.
To celé město usmívá se bez obav, stesků, trudů zlých, zde dobrá nálada zní v hlase a v žertech bujných, veselých.
A valčík, valčík! Po ulici ti všady v ucho burácí, jím piana zní výskající v tom každém skvělém paláci,
jím kolovrátek pronikavý od rána vříská do šera, jím spijí se zde pestré davy za bálového večera,
jím uspávají děti všady, jej hvízdá, kdo jde chodníkem a zpívajíce prosí tady žebráci sladkým valčíkem...
Oh, valčík, valčík! Duší všeho je, touhou, heslem, cílem dne a v kolébavých tonech jeho je spito město ohromné!...
Mně je zde teskno... V duši mojí žije, co přinesl jsem z otčiny své sem, ton hořkosti a tichá elegie, jež dýše v dálce rodná moje zem.
Tu elegii šumí naše pláně, hvozd, města, vísky, kříže hřbitovů, podzimní nádech stále padá na ně a teskné mlhy v šedém příkrovu...
Však hořkosti ton projede mě vždycky, když na národ té země vzpomínám – zde mají pro něj posměch ironický, jenž prochvěje až k duše hlubinám. –
Náš národ!... Bez kormidla, cíle, vesla se před přístavem vrahů potácí, s prava i leva lapá fráse, hesla, v nichž všechnu sílu, zápal utrácí...
Mně je zde teskno... V ranní úsvit prvý ta elegie šumí v duchu mém, ta hořkosť splynula už s mojí krví – a k tomu zní mi Vídeň valčíkem!
A valčík ten, ten bujný život celý mě dojímá jak výsměch banální – dnem každým zalétá sem v sluch můj bdělý kus hořké písně, jež tam u nás zní...
Hned jako hymnus: Zdá se, nové síly že znovu ženou národ do ruchu, zvuk starých palcátů sem slyším chvíli – však švihá se jen mocně do vzduchu...
Hned jako hrana, jimiž zvoní kdesi vždy v pravou chvíli chytře, obratně, a národ okamžitě hlavu svěsí a: Co teď, co teď? – ptá se malátně...
Zas Hossanah! zní, národ palmy stele, Náš Spasitel zde! – duní ze všech stran... však v posled osel vždy bez Spasitele vyjede v scenu z těchto slavobran...
Blýskavé fráse, hesla, slova, slova – vše nic než hořkosť vzbouzí ve hrudi... A v obzor stoupá doba hrozná, nová – tak my v ní jdeme k svému osudí... – –
A člověk myslí na ty pláně táhlé, na města, vísky, hvozdů linie – a šílí skorem, že by mohl náhle z té elegie slyšet requie...
Cookies on Poetry Cove