Z těch etherických krásek není,
jež dvorně anděly zde zvem,
na jejichž líci žití chvění
zápasí s hrobním cypřišem.
Je štíhlá jako lesní víla,
jest jako června vábný zjev
a jako plná růže bílá,
v níž byl by život, lesk a krev.
Zrak modrý kryt je řasou dlouhou,
v němž celá duše její plá:
sní, usmívá se, chví se touhou,
jak její píseň veselá!
Má vábné rty: z nich vzíti jeden
polibek v žáru šíleném –
mé duši usouzen-li Eden,
jej měním s pekla plamenem.
Má světlé copy divné krásy,
jak voný, zlatý vodopád –
chtěl bych tak hlavu skrýt v ty vlasy
a umírat v nich lehce, rád!
Má ručku trochu opálenou,
ta se jak měký samet skví –
a být mi jednou usouzenou,
ji nedám za půl království!...
Ó krásná, budeš-li mít dceru
– až Osud určí vůlí svou – –
já nepřeju jí toho věru,
co lidé tady štěstím zvou,
ne palác, který v městě stojí,
kočáry, šaty, klenoty –
ať štíhlost má a chůzi tvoji,
zrak, rty a copy jako ty!...