Rve vítr listí s černých snětí
a bije v okna, ve střech štít,
řve výhružně a vzhůru letí,
jak chtěl by hvězdy pohasit.
Dvé ciferníků hodinových
na stranách věže zaplálo,
dvé velkých žlutých očí sovích
jak do tmy by tam výralo.
Je chvíle, kdy při sklence vína
a s cigárem se posedí,
kdy se tak trochu rozpomíná
i v budoucno se zahledí. – –
Na prošlé roky – bída – zima –
psí časy – nelze povědět –
a doufat v tom, co přijíti má,
že dvakrát dvě snad bude pět.