Let šestnáct bylo jí, jak úsměv byla dne
a jako zpěvný ptáček roztomilá,
svou přítomností všechno zveselila
a oči měla šedé, záhadné.
Na lásku jedinou neměla památky,
jak lilie byla duše její čistá,
snad nebylo v ní dosud ještě místa
než pro prince a krále z pohádky.
Jak děcko tříleté vše ráda zvídala
a často uvrhla mne v podivení,
když jako řetěz, jemuž konce není,
ta její „proč“ a „zda“ mne sepjala.
„– – Zda vždycky nebude tak krásnou jako teď,
zda bude mít jak bába její čelo? – –“
a naivní dítě to se lehce chvělo,
a já jsem nemoh dáti odpověď.
Kdo znal ji, říkával, že tento čistý květ
by raděj viděl krytý hrobu ledem,
než začne život bolestí a jedem
ten mladý půvab jeho napájet...
Znám hrob, kde u hlavy ční cypřiš ztemnělá,
za zimy kryt je čistým, třpytným sněhem,
a bílé lilie tam kvetou leta během...
Jar šestnáct bylo jí a umřela...