II.

Čtenáři můj, varuji tě před autory psychology! Nevěř logickému chodu, jímž prý v duši reků, rekyň

vykračují myšlenky. Nevěř ani jednolitým monologům, jež se mluví, upomínkám, jež se táhnou

v duších sněním rozvlněných v spořádaném řetězu – toť jsou staré známé sítě, které podle dobrých vzorů

líčí vychytralý autor bezstarostné víře tvojí, prostře je a mne si ruce, směje se a šeptá stranou:

Tak jen čti – a budeš můj... Duše naše... Dívej se v ni: jak by’s viděl vodní pláni. Na ní zrcadlí se pěkně

modro nebes, bílý oblak, blesky slunce, rudý západ, pták, jenž kamsi v dáli spěje, strom, jenž k ní je nachýlený;

lehký van ji hravě čeří, za to vichr rozhučený ničí čisté zrcadlo to: vidíš zasmušilé vlny,

jak se vzepnou, jak se ženou, slyšíš jejich melodii zoufanlivou, bezútěšnou – tak my známe svoji duši.

Zatím dole kdesi v hloubi cizí tobě svět se kryje; snad tam propast, písek, skála, korálů tes, perlorodky,

proudné víry, divní tvoři – cosi v tobě, o čemž nevíš... Někdy v tichém snu jen vzhledneš na mžik v tajemnou tu hlubeň,

někdy zas jen krutá bouře vhodí na břeh drobnou škebli, nebo jakous příšeru... Naše myšlenky víc nejsou

nežli stříbrolesklé rybky, dcerky hlubiny, je vidíš chvilkou v osluněné ploše sborem táhnout pozvolna;

některá tu a tam kmitne jako bílý peníz vzduchem, kmitne jen a zapadne... Kde tu stopy po logice?

Proč ta blyskla se, proč právě v tomto momentu? A odkud přišla as a kam teď plyne?... Čtenáři můj, varuji tě

před autory – psychology! A teď mohu klidně přejít k pásmu svého povídání. (Traktát ten o duši lidské

napsán s rozmyslem: chci v shodě žíti s utilitaristy, kteří v spravedlivém hněvu bijí u nás hromem kritik

v bezúčelnou poesii. Proto, čtenáři, vem vlídně radu tuto, vem i všechny, jež ti povím během děje

vždycky na příhodném místě, vždyť jest taká moudrá rada solí celé povídky.) Devět hodin. Z bílých peřin

pozved Jiří trochu hlavu, hledl rozespalým okem na zelenou žaluzii, kterou tenké blesky slunce

jako zlaté drátky v pokoj vinuly se; zadíval se na klec s kanárem, jenž právě chocholatou hlavu nořil

do své koupelny, pak hlasně zív a zíral k stropu, k lampě, kolem jejíž špičky mouchy poletaly s tenkým bzukem.

Náhle kmit mu hlavou obraz, zas ten obraz: vidí dívku s rozčísnutým světlým vlasem zadívanou v světlo lampy:

– Nemyslím, ba není času na věc takou pošetilou jako moje přemýšlení. – Obraz zmizel. Jiná scéna:

sešlý stařec vratkým krokem ubírá se podle něho. – Je to moje Antigona – povídá mu... Slabý úsměv

skřivil rety Jiřího. Pod hlavu si ruce složil protáhnuv se. A tu vidí jeden výjev z Italie:

širý kraj je zžíhán světlem slunečním. Je v Apeninách. Všude kámen. Žilkované skály kolem. V jednu stranu

jest jen výhled otevřený: a tam kdesi v modro nebes vztyčuje se černá cypřiš. Černá, smutná, bezútěšná...

Zas to mizí... – Raděj bych Vás viděl ležet mrtvou v rakvi, než zde živu – tak mu nyní v duši zvoní vlastní slova,

povídá je štíhlé dívce, která stranou kloní hlavu. – Nebyl-liž jsem včera hlupák? Nesmála-Ii se ta dívka

tajně v duši nad mou řečí? – projelo mu náhle mozkem. A tak táhnou duší jeho scény, obrazy a slova

bez logiky, souvislosti, jako stříbrolesklé rybky, které mžiknou v klidné ploše osluněné vodní pláně...

Na dvéře kdos ťuká zlehka. „Dále.“ V pokoj vklouzla tiše drobná stařenka, tak scvrklá, zažloutlá, s čepečkem bílým,

bleděmodrým vlídným okem, s „dobrým jitrem“ na rtech zvadlých. Postavila příbor s kávou na stoleček ku posteli,

dívala se láskyplně na tu rozcuchanou hlavu v poduškách a mlčela. „Nu, což, teto,“ začal Jiří,

„jak jsi spala? Co máš dneska nového? Což tvoji chudí?“ ptal se jaksi ledabyle a pil kávu. „Zdálo se mi

o venkově, o tvém otci. Spletený sen. Ani nevím, kde se to jen všecko bere... Moji chudí? Poslala jsem

včera nějaký ten hadřík vedle k zednici. Pět dětí má ta žena. Muž se zabil před měsícem na stavbě...

tak už nyní mám pět rodin –“ „Já už vidím,“ smál se Jiří, „jak se pomalu čtvrt celá k tobě pohrne. Ty budeš

míti více zákazníků nežli první krejčí v Praze. Celý dům tvůj bude málem etablissement dětských šatů!“

„Jen se směj! Však já bych ráda. Jenom kdyby líp mi chtěly sloužit oči... Ty můj bože, vždyť je to jen moje radost,

zábava má. Já však chtěla, Jiříčku, se vlastně zeptat, jak to uděláme letos s venkovem? Kdy máme jeti?

Je už horko, a půl Prahy je už venku –“ „Pošetilá, to už se ti zase stýská po venkově? Pěkný život!

Sedět v pokojích, kde páchne pod okny hnůj. Večer řvou ti do snů žáby. Ráno kohout. Všude plno much. A k tomu

klepy městské honorace, paní sudí, paní berní, paní doktorka. A žabky opálené, nemotorné,

s rozoumečkem malininkým... Inu, chceš-li zrovna, jeď si...“ „Ne, Jiříčku, nehněvej se, nepojedu. Já jen tobě

k vůli myslila jsem. Jsi teď nějak přepadlý. A nic ti Itálie neprospěla –“ „Dej mi pokoj se svou péčí.

Přepadlý!... No, snad se dočkáš, že mi bude přec jen dobře – však až shasnu!“ „Jiříčku můj,“ zalomila teta rukou,

veliké dvě slzy vhrkly do vyhaslých zraků jejích. Vyšla krokem vrávoravým. V Jiřím zahryzlo to trochu.

Takhle končívaly často jejich hovory. On cítil lítost s dobráckou tou tváří, často dralo se mu na rty

vlídné slovo – ale vždycky bylo zaškrceno v hrdle jakýms bezohledným zvykem. Snad to strach před sebou samým,

by se nepostihl náhle v směšné hloupé dojemnosti... Tož máv rukou, vstal a myl se, oblékl a česal dlouho,

napálil knír, skropil vestu fialkovým parfumem a šel... Den celý byl mu dlouhý nekonečný, čekal večer.

Jako magnetickou silou přitahován s prvým šerem spěl již k domu v páté čtvrti. (Dosti. Čtenář dovolí mi,

že se stanu referentem stručným, suchým, odměřeným. Mám svůj důvod. Mnozí lidé, lidé čestní, úctyhodní,

pastýřové zbožných duší, cudné dámy snadně mohou vale dáti autorovi i té jeho historii.

Nechtěl bych to, vždyť mám v hlavě ještě přes šest tisíc veršů šumících a tísnících mě – a tak bez nároků nejsem

jako známý muž ten v báji, jenž svou tíseň šeptal v lůno vykotlané staré vrby.) Celý večer tonul Jiří

v lesku očí Luciiných, celý večer cítil v sobě onu mravní opravdovost, káral zas a litoval ji,

mluvil vřele, mluvil mnoho, k půlnoci jí stisk zas ruku a šel domů vlažnou nocí. Cestou vrátil se mu zase

střízlivý klid. Nadal sobě ideálních oslů, bláznů, jenž se svést dá v takém místě potměšile čistým okem

ku nechutné komedii. Zapřisáh se, že tam víckrát nohou nevkročí... A doma uleh a spal klidným spánkem

jako vždycky do devíti. Pět, šest dní tak uplynulo... Jiří stal se terčem vtipů u svých známých. Škádlili jej

v kavárně i na ulici. Ptali se na jeho „Manon“, „cudnou Manon“. Vyprávěli, jak mu stará madame žehná:

Lucy prý už několik dní plachá je jak jeptiška, zavírá se v pokojíku celý den a celý večer,

nemluví, ba nesměje se; na domluvy staré madame pohodí prý jenom hlavou. Při konkursu cnosti prý by

jistě dostala teď cenu. Jiří usmíval se všemu, ale v nitru přijímal to s sžírající ironií.

– Mají pravdu – napadlo mu – jsem v tom směšným. Pěkné konce! Po všem, co mě život učil, po všem, co jsem v žití užil,

zapadl jsem v tohle bahno. A co vlastně mě k ní poutá? Je to stará romantika, již zvou láskou? Hloupost, hloupost!

Ve mně vyzněly ty struny, hezky dávno... Nic to není nežli všední paradoxon, kytka pohozená v blátě,

jíž bych jinak nevšimnul si v životě... Však skončíme to – Napadlo mu to a ono: zmizet, odjet – tu však scházel

skončující jakýs effekt. Jako postižený školák byl by zas a znova směšným. A proč prchat? Půjde zkrátka

ještě jednou v ona místa, vyhledá ji jako jiní, užije jí jako jiní, zaplatí jí jako jiní –

vždyť to nádherné je tělo, vždyť to může býti pěkná chvilka, až jím bude chvěti oheň vášně – proč jen dříve

na tohle si nepomyslil? Pak zas může s čistým čelem sednout ve kruh svojich přátel. – Posupný a zamračený

večer klesl ve klín ulic. Nebe bylo plno mračen, dusné výpary se chvěly v horkém vzduchu. Světlo plynu

nesměle a slabě plálo v lucernách. Pár řídkých kapek místy kropilo prach dlažby. Chvilka chmurná, která stiská

lidské hrdlo k zalknutí. Duše sepnuta tu bývá hrozným kruhem, v němž se zmítá bez výsledku, bez pomoci.

Tmavé myšlenky jí bijí, tmavé sceny kreslí se v ní, bezútěšná melodie prochvívá jí do všech hlubin.

Nejraděj by vyletěla z těžkých vazeb těla svého, z této zachmuřené země výše, výše až kams v aether

nad černavá nebesa... Tuto chvilku tráví Lucy sama ve svém pokojíku. Na kulatém stolku před ní

leží kniha vedle šití, obojí snad bavilo ji odpoledne. Nyní sedí s rukama v klín složenýma.

Lampa s pestrým abažurem postavená na kraj stolu přitlumeně ozařuje její profil. Matné oči

hledí na protější stěnu v tapetové ornamenty. Chvilkou zavře je a vzdychne táhle, jak by unavena

myšlenkami; chvilkou zase vrtí lehce hlavou, jak by chtěla sobě odpovědět. Dva, tři dny už její nitro

je tak divně rozvlněno. Zdá se jí, že pokouší se o ni nemoc. Nervy v hlavě napnuty jsou. Často míní,

krev že slyší ťukat v skráních. Časem vzpomene, jak bylo před měsícem, dvěma týdny – žasne, že se zdá jí při tom,

že to bylo vše tak dávno, dávno, jako dva tři roky. Sama sobě je teď cizí. Jako by jí někdo podtrh

pod nohama onu půdu, na níž dřív tak pevně stála, jak by byla padla po tom ve závratném letu kamsi

do neznámých divných končin. Cítí jakýs stálý smutek. V jejím nitru je teď černo, – vídávala tak v svém dětství

kostel na Veliký pátek – kdosi umřel tam – ach, ano, její veselost. Už jistě vícekrát se nezasměje...

Jako refrain obrazů těch jeví se jí mužská hlava s řídkým vlasem, tmavým okem, s rozhorleným přísným hlasem,

jenž jí praví: – Vy jste bídná, Vy jste nešťastná v tom žití! Jak jen možno Vám zde dýchat? Pomýšlíte na budoucnost?

Jako Kata? Či snad jinak? Viděl bych Vás raděj v rakvi! – Poprvé když kmit ten člověk její myslí (v sobotní to

onen bylo večer, když si rozpletala světlé vlasy), napadlo ji: není hezký – pranic více. Potom přišel

zas s tou řečí. Už ty věty jako bzukot včely v letu začínaly šumět, šumět, když se smála rozpustile

v kole dovádivých družek, v její duši. Mrzela se, chtěla smát se hlasitěji, a zas šeptá jí to přísně:

– Vy jste bídná! Odsouzena! – Smích se zadusil jí v hrdle... Přišel večer. S tajným strachem čekala jej. Přišel. Zase

hleděl na ni lítostivě. A zas přísně povídá jí: – Vy jste bídna. – Divný člověk! Kolik jiných už tak přišlo

s takou kárající řečí!... Ale zde v tom pokojíku zmlkli všickni – za to sili na tělo jí polibky...

Ošklivost a hnus jí chvěly při vzpomínce na ty chvíle... Jenom on víc od ní nechce než stisk ruky!... Tu ji jímá

instinktivní jakás bázeň před tím mužem. Líp by bylo, kdyby nepřišel byl vůbec, kdyby nepřišel už víckrát!

Proč jí mluví o tom, co se naprosto už změnit nedá? Jako člověku, jenž nesl mnoho hodin těžké břímě,

jest jí nyní; na klíně jí leží ruce vysílené, všecky klouby uvolněny, všude cítí stopy tíhy...

Jakýs temný obraz z dětství tvrdošíjně se jí vrací: sedí kdesi v dálné jizbě na zemi, a hrá si s loutkou.

Její máť se nad ní kloní (tahy tváře neurčitě vidí jenom), vyschlou rukou prohrabuje její vlasy:

– dej ti jenom Pánbůh štěstí, andílku můj – slyší šeptat. Hořko je jí, teskno k pláči... – Proč jen přišel onen člověk? –

– Proč jí musselín strh’ s očí, jímž se dívala dřív na svět, na sebe? A na svůj život! – – Odsouzená... zavržená! –

– Přijde dnes? – a bodlo ji to, že by moh snad nepřijíti... Slyší kroky, poznává je. Rychle vrhla jeden pohled

do zrcadla, měkkou dlaní přitiskla si vlasy k skráním. Uhlazeně bezúhonný vešel Jiří, klobouk v ruce,

dvorný pozdrav, jak vždy, na rtu. První kapky zařinčely do skel oken. Blesklo, hřmělo. A on sedě naproti ní,

zas se dívá do těch očí, jindy veselých a smavých, dnes tak žalem obestřených, dívá se a stud jím zachvěl

nad dnešními všemi plány. Ani myslit nechce na ně. Krev se žene mu tak k hlavě, celé proudy velkých řečí

bijí v lebce, šumí v duši. Hlasem pohnutým jí praví, že dnes přišel naposledy; celé dny a celé noci

přemýšlel prý jenom o ní, dnes chce její rozhodnutí. Ptá se jí zde, chce-li dáti s bohem nynějšímu žití,

otravnému vzduchu tomu; chce-li žíti zase v světě mezi počestnými lidmi – a tak mluvil dál a dále.

(Pocit povznešení vanul jeho nitrem, hledal slova, obraty a vzletné fráse z básní, novel, jež kdys čítal.)

Vyprávěl, že bohat dosti, rozumem že nadán bystrým, že má zkušeností řadu a též slušné vzdělání,

že však jak ten patron v písmě, jenž svou hřivnu zakopal si v lůno země, všeho toho nijak dosud neužil.

Ani pro sebe, ni pro svět. Jest prý nulou v roji lidstva, jeho žití nemá cíle. A je draze zaplaceno:

zoufal, zažil trpké ztráty, mnohá muka bezejmenná, a teď z všeho nemá pranic, nežli řetěz fádních hodin...

Také ví, že v budoucnosti už se jinak neuplatní, jeho kosti budou ležet v hrobě zapomenutém...

Nuže aspoň ji že vyrve z toho kalu, navrátí zas její čisté oči světu, kamž prý patří, v jeho žití

bude potom aspoň jedna slušná rasa tabula... Má zde tetu. Dobrá žena jako dítě, jako anděl,

– sám prý hřešil na ní tolik, že mu stydno před sebou – K ní prý hodlá zavést Lucy. Její stříbrný vlas bude

štítem jejím. Uvítá ji jak svou dceru, jist je toho. Hodlá vést ji k ní však záhy, dneska ještě, hned – jen chce-li...

Okem zamželým zří Lucy v jedno místo: k jeho ruce, jež se nervosně tak chvěje na stole. A beze slova

chopí se té ruky náhle, ke rtům přitiskne a vzlykne. Dvéře otevrou se zlehka. Diskretně se v jizbu dívá

stará madame. „Klepala jsem asi pětkrát, odpustíte, že snad ruším. Chci jen pár slov tuto s pánem –“ „Já též s Vámi.“

Jiří na to. „Půjdem odtud dneska oba, já a slečna, na vždycky.“ „Tak snad to svatba?“ „Ne, ne,“ Lucy rychle praví

po tváři a krku hoříc. „Slečna navrací se světu, k čestným lidem,“ vysvětluje vážně Jiří. „Mnoho zdaru,

upřímně Vám, Lucy, přeju – ale nevím, nevím –“ „Dosti, dosti řečí, přejdem raděj’ k formalitám, drahá madame,“

přetrh přísně jí řeč Jiří. „Tedy s bohem, moje Lucy, s bohem, drahá holubičko. Vzpomeňte však: Bude-li Vám

v onom světě nějak divně – můj dům je Vám otevřen.“ Stará madame políbila při tom čelo Luciino...

Prudký liják kosmo padá v dlažbu ulic. Ve lucernách plyn se zmítá. Nebe černo. Město pusto. V tmavém plášti

jen se místy tiskne k vratům bdělý strážník... Do té noci do Jiřího zavěšená kráčí Lucy v nový život...