II.

Čtenáři můj, varuji tě před autory – psychology! Nevěř logickému chodu, jímž prý v duši reků, rekyň

vykračují myšlenky. Nevěř ani jednolitým monologům, jež se mluví, upomínkám, jež se táhnou

v duších sněním rozvlněných v spořádaném řetězu – toť jsou staré známé sítě, které podle dobrých vzorů

líčí vychytralý autor bezstarostné víře tvojí, prostře je a mne si ruce, směje se a šeptá stranou:

Tak jen čti – a budeš můj... Duše naše... Dívej se v ni: jak bys viděl vodní pláni. Na ní zrcadlí se pěkně

modro nebes, bílý oblak, blesky slunce, rudý západ, pták, jenž kamsi v dáli spěje, strom, jenž k ní je nachýlený;

lehký van ji hravě čeří, za to vichr rozhučený ničí čisté zrcadlo to, a pak vidíš temné vlny,

jak se vzepnou, jak se ženou, slyšíš jejich melodii zoufanlivou, bezútěšnou – tak my známe svoji duši. –

Zatím dole kdesi v hloubi cizí tobě svět se kryje; snad tam propast, písek, skála, korálů tes, perlorodky,

proudné víry, divní tvoři – cosi v tobě, o čemž nevíš... Někdy v tichém snu jen vhledneš na mžik v tajemnou tu hlubeň,

někdy také divá bouře vhodí na břeh drobnou škebli, nebo jakous příšeru... Naše myšlenky víc nejsou

nežli stříbrolesklé rybky, dcerky hlubiny, jež vidíš chvilkou v osluněné ploše sborem táhnout pozvolna;

některá tu a tam kmitne jako bílý peníz letmo, kmitne jen a zapadne... Kde tu stopy po logice?

Proč ta blyskla se, proč právě v tomto momentu? A odkud přišla as a kam teď plyne?... Čtenáři můj, varuji tě

před autory – psychology! Devět hodin. Z bílých peřin pozved Jiří trochu hlavu, pohled rozespalým okem

na zelenou žaluzii, kterou tenké blesky slunce jako zlaté drátky v pokoj vinuly se; podíval se

na klec s kanárem, jenž právě chocholatou hlavu nořil do své koupelny; pak hlasně zív a zíral k stropu, k lampě,

kolem jejíž špičky mouchy poletaly s tenkým bzukem. Náhle kmit mu hlavou obraz, zas ten obraz: vidí dívku

s rozčísnutým světlým vlasem zadívanou v světlo lampy: – Nemyslím, ba není času na věc takou pošetilou

jako moje přemýšlení. – Obraz zmizel. Jiná scena: sešlý stařec vratkým krokem ubírá se podle něho:

– Je to moje Antigona – povídá mu... Slabý úsměv zkřivil rety Jiřího. Pod hlavu si ruce složil

protáhnuv se. A tu vidí jeden výjev z Italie: Žlutý kraj je zžíhán sluncem. Vzduch se vlní. Apenniny.

Všude kámen. Žilkované skály kolem. V jednu stranu jest jen výhled otevřený: a tam ostře v modro nebes

vztyčuje se černá cypřiš: černá, smutná, bezútěšná... Zas to mizí... – Raděj bych vás viděl ležet mrtvou v rakvi,

než zde živu – tak mu nyní v duši zvoní vlastní slova, povídá je štíhlé dívce, která stranou kloní hlavu.

– Nebyl-liž jsem včera hlupák? Nesmála-li se ta dívka tajně v duši nad mou řečí? – projelo mu náhle mozkem.

A tak táhnou duší jeho sceny, obrazy a slova bez logiky, souvislosti, jako stříbrolesklé rybky,

které mžiknou v klidné ploše osluněné vodní pláně... Na dveře kdos ťuká zlehka. „Teto?“ V pokoj vklouzla tiše

drobná stařenka, tak scvrklá, zažloutlá, s čepečkem bílým, bleděmodrým vlídným okem, s „dobrým jitrem“ na rtech zvadlých.

Postavila příbor s kávou na stoleček ku posteli, dívala se láskyplně na tu rozcuchanou hlavu

v poduškách a mlčela. „Nu, což teto,“ začal Jiří, „jak jsi spala? Nového cos? Nu, a což ti tvoji chudí?“

ptal se jaksi ledabyle a pil kávu. „Zdálo se mi o venkově, o tvém otci. Spletený sen. Ani nevím,

kde se to jen všecko bere... Moji chudí? Poslala jsem včera nějaký ten hadřík vedle k zednici. Pět dětí

má ta žena. Muž se zabil před měsícem na stavbě... Tak už nyní mám pět rodin –“ „Já už vidím,„ smál se Jiří,

„jak se pomalu čtvrt celá k tobě pohrne. Ty budeš míti více zákazníků nežli první krejčí v Praze.

Celý dům tvůj bude málem etablissement dětských šatů!“ „Jen se směj! Však já bych ráda. Jenom kdyby líp mi chtěly

sloužit oči... Ty můj bože, vždyť je to jen moje radost, zábava má. Já však chtěla, Jiříčku, se vlastně zeptat,

jak to uděláme letos s venkovem? Kdy máme jeti? Je už horko a půl Prahy je už venku –“ „Pošetilá,

to už se ti zase stýská po venkově? Pěkný život! Sedět v pokojích, kde páchne pod okny hnůj. Večer řvou ti

do snů žáby. Ráno kohout. Všude plno much. A k tomu klepy městské honorace, paní sudí, paní berní,

paní doktorka. A žabky opálené, nemotorné, s rozoumečkem malilinkým... Inu, chceš-li zrovna, jeď si...“

„Ne, Jiříčku, nehněvej se, nepojedu. K vůli tobě myslila jsem. Zažloutlý jsi, přepadlý ňák. Italie,

věř, ti pranic neprospěla –“ „Dej mi pokoj se svou péčí. Přepadlý!... No, snad se dočkáš, že mi bude přec jen dobře –

však až pojdu!“ „Jiříčku můj,“ zalomila teta ruce, veliké dvě slzy vhrkly do vyhaslých zraků jejích.

Hlavou potřásla a vyšla. V Jiřím zahryzlo to trochu. Takhle končívaly často jejich hovory. On cítil

lítost s dobráckou tou tváří, často dralo se mu na rty vlídné slovo – ale vždycky bylo zaškrceno v hrdle

jakýms bezohledným zvykem. Snad to strach před sebou samým, by se nepostihl náhle v směšné hloupé dojemnosti...

Tož máv rukou, vstal a myl se, oblékal se, dlouho česal, kníry pálil, v náprsenku, šátek, kabát parfum nalil,

v zrcadle se bystře změřil, žluté rukavičky natáh a hvízdaje pochod z Fausta vyšel... Den se vlek mu dlouze,

nekonečně, čekal večer. Jako magnetickou silou přitahován, s prvým šerem spěl již k domu v páté čtvrti.

(Dosti. Čtenář dovolí mi, že se stanu referentem stručným, suchým, odměřeným. Mám svůj důvod. Mnozí lidé,

lidé čestní, úctyhodní, pastýřové zbožných duší, cudné dámy snadně mohou vale dáti autorovi

i té jeho historii. Nechtěl bych tak, vždyť mám v hlavě ještě přes šest tisíc veršů šumících a tísnících mě –

a tak bez nároků nejsem jako známý muž ten v básni, jenž svou tíseň šeptal v lůno staré vykotlané vrby.)

Celý večer tonul Jiří v lesku očí Luciiných, celý večer cítil v sobě onu mravní opravdovost,

káral zas a litoval ji, mluvil vřele, mluvil mnoho, k půlnoci jí stisk zas ruku a šel domů vlažnou nocí.

Cestou vrátil se mu zase střízlivý klid. Nadal sobě ideálních oslů, bláznů, jenž se svést dá v takém místě

potměšile čistým okem ku nechutné komedii. Zapřisáh se, že tam víckrát nohou nevkročí... A doma

uleh a spal klidným spánkem jako vždycky do devíti. Pět, šest dní tak uplynulo... Jiří stal se terčem vtipů

u svých známých. Škádlili jej v kavárně i na ulici. Ptali se na jeho „Manon“, „cudnou Manon“. Vyprávěli,

jak mu stará madame žehná: Lucy prý už několik dní jako jeptiška je plachá, zavírá se v pokojíku

celý den a celý večer, nemluví, ba nesměje se; na domluvy staré madame pohodí prý jenom hlavou.

Při konkursu ctnosti prý by jistě dostala teď cenu. Jiří usmíval se všemu, ale v nitru přijímal to

s zžírající ironií. – Mají pravdu – napadlo ho – komickým jsem. Pěkné konce! Po všem, co mě život učil,

po všem, co jsem v žití užil, zapadl jsem v tuhle směšnost. A co vlastně mě k ní poutá? Je to stará romantika,

již zvou láskou? Hloupost, hloupost! Ve mně vyzněly ty struny hezky dávno... Nic to není nežli všední paradoxon,

kytka pohozená v blátě, jíž bych jinak nevšimnul si v životě... Však skončíme to – Napadlo ho to a ono:

zmizet, odjet – tu však scházel skončující jakýs efekt. Jako postižený školák byl by zas a znova směšným.

A proč prchat? Půjde zkrátka ještě jednou v ona místa, vyhledá ji jako jiní, užije jí jako jiní,

zaplatí jí jako jiní – vždyť to nádherné je tělo, může být to pěkná chvilka, prochví-li jím oheň vášně...

vzácné sousto – proč jen dříve na tohle si nepomyslil? Pak zas může s čistým čelem sednout ve kruh svojich přátel. –

Posupný a olověný klesal večer ve klín ulic. Nebe bylo plno mračen, dusné výpary se chvěly

horkým vzduchem. Světlo plynu nesměle a slabě plálo v lucernách. Pár řídkých kapek místy kropilo prach dlažby.

Chvilka chmurná, která stiská lidské hrdlo k zalknutí. Duše sepnuta tu bývá hrozným kruhem, v němž se zmítá

bez výsledku, bez pomoci. Tmavé myšlenky jí bijí, tmavé sceny kreslí se v ní, bezútěšná melodie

prochvívá ji do všech hlubin. Nejraděj by vyletěla z těžkých vazeb těla svého, z této zachmuřené země

výše, výše, až kams v ether nad černavá nebesa... Tuto chvilku tráví Lucy sama ve svém pokojíku.

Na kulatém stolku před ní leží kniha, vedle šití, obojí snad bavilo ji odpoledne. Nyní sedí

s rukama v klín složenýma. Lampa s pestrým abažurem postavená na kraj stolu přitlumeně ozařuje

její profil. Matné oči hledí na protější stěnu v tapetové ornamenty. Chvilkou zavře je a vzdychne

táhle, jak by unavena myšlenkami; chvilkou zase vrtí lehce hlavou, jak by chtěla sobě odvětiti.

Dva, tři dny už její nitro je tak divně rozvlněno. Zdá se jí, že pokouší se o ni nemoc. Nervy v hlavě

napnuty jsou. Často míní, krev že slyší ťukat v skráních. Časem vzpomene, jak bylo před měsícem, dvěma týdny –

žasne, že se zdá jí při tom, že to bylo vše tak dávno, dávno, jako dva tři roky. Sama sobě je teď cizí.

Jako by jí někdo podtrh pod nohama onu půdu, na níž dřív dost pevně stála, jak by byla spadla potom

ve závratném letu kamsi do neznámých divných končin. Cítí jakýs stálý smutek. V jejím nitru je teď černo,

– vídávala tak v svém dětství kostel na Veliký pátek – kdosi umřel tam – ach, ano, její veselost. Už jistě

vícekrát se nezasměje. Jako refren obrazů těch jeví se jí mužská hlava s řídkým vlasem, tmavým okem,

s rozhorleným přísným hlasem, jenž jí praví: – Vy jste bídná, vy jste nešťastná v tom žití! Jak jen možno vám zde dýchat?

Pomýšlíte na budoucnost? Jako Kata? Či snad jinak? Viděl bych vás raděj v rakvi! – Poprvé když kmit ten člověk

její myslí (v sobotní to onen bylo večer, když si rozpletala světlé vlasy), napadlo ji: není hezký –

pranic více. Potom přišel zas s tou řečí. Už ty věty jako bzukot včely v letu začínaly šumět, šumět,

když se smála rozpustile v kole dovádivých družek, v její duši. Mrzela se, chtěla smát se hlasitěji,

a zas šeptá jí to přísně: – Vy jste bídná! Odsouzena! – Smích se zadusil jí v hrdle... Přišel večer. S tajným strachem

čekala jej. Přišel. Zase hleděl na ni lítostivě. A zas přísně povídá jí: – Vy jste bídná. – Divný člověk!

Kolik jiných už tak přišlo s takou kárající řečí!... Ale zde v tom pokojíku zmkli všichni – za to sili

na tělo jí polibky... Ošklivost a hnus jí chvěly při vzpomínce na ty chvíle... Jenom on víc od ní nechce

než stisk ruky!... Tu ji jímá instinktivní jakás bázeň před tím mužem. Líp by bylo, kdyby nepřišel byl vůbec,

kdyby nepřišel už víckrát! Proč jí mluví o tom, co se naprosto už změnit nedá? Jako člověku, jenž nesl

mnoho hodin těžké břímě, jest jí nyní; na klíně jí leží ruce vysílené, všecky klouby uvolněny,

všude cítí stopy tíhy... Dávný temný obraz z dětství tvrdošíjně se jí vrací: sedí kdesi v dálné jizbě

na zemi a hrá si s loutkou. Její máť se nad ní kloní (tahy tváře neurčitě vidí jenom), vyschlou rukou

prohrabuje její vlasy: – dej ti jenom Pánbůh štěstí, andílku můj – slyší šeptat. Hořko je jí, teskno k pláči...

– Proč jen přišel onen člověk? – – Proč jí muselín strh s očí, jímž se dívala dřív na svět, na sebe? A na svůj život! –

– Odsouzená... zavržená! – – Přijde dnes? – a bodlo ji to, že by moh snad nepřijíti... Slyší kroky, poznává je.

Rychle vrhla jeden pohled do zrcadla, měkkou dlaní přitiskla si vlasy k skráním. Uhlazeně bezúhonný

vešel Jiří, klobouk v ruce, dvorný pozdrav, jak vždy, na rtu. První kapky zařinčely do skel oken. Blesklo, hřmělo.

A on sedě naproti ní, zas se dívá do těch očí, jindy veselých a smavých, dnes tak žalem obestřených,

dívá se a stud jím zachvěl nad dnešními všemi plány. Ani myslit nechce na ně. Krev se žene mu tak k hlavě,

celé proudy velkých řečí bijí v lebce, šumí v duši. Hlasem pohnutým jí praví, že dnes přišel naposledy;

celé dny a celé noci přemýšlel prý jenom o ní, dnes chce její rozhodnutí. Ptá se jí zde, chce-li dáti

s bohem nynějšímu žití, otravnému vzduchu tomu; chce-li žíti zase v světě mezi počestnými lidmi –

a tak mluvil dál a dále. (Pocit povznesení vanul jeho nitrem, hledal slova, obraty a vzletné fráze

z básní, novel, jež kdys čítal.) Vyprávěl, že bohat dosti, rozumem že nadán bystrým, že má zkušeností řadu

a též slušné vzdělání, že však jak ten patron v Písmě, jenž svou hřivnu zakopal si v lůno země, všeho toho

nijak dosud neužil. Ani pro sebe, ni pro svět. Jest prý nulou v roji lidstva, jeho žití nemá cíle.

A je draze zaplaceno; zoufal, zažil trpké ztráty, mnohá muka bezejmenná, a teď z všeho nemá pranic,

nežli řetěz fádních hodin... Také ví, že v budoucnosti už se jinak neuplatní, jeho kosti budou ležet

v hrobě zapomenutém... Nuže aspoň ji že vyrve z toho kalu, navrátí zas její čisté oči světu,

kamž prý patří, v jeho žití bude potom aspoň jedna slušná rasa tabula... Má zde tetu. Dobrá žena

jako dítě, jako anděl, – sám prý hřešil na ní tolik, že mu stydno před sebou – k ní prý hodlá zavést Lucy.

Její stříbrný vlas bude štítem jejím. Uvítá ji jak svou dceru, jist je toho. Hodlá vést ji k ní však záhy,

dneska ještě, hned – jen chce-li... Okem zamželým zří Lucy v jedno místo: k jeho ruce, jež se nervosně tak chvěje

na stole. A beze slova chopí se té ruky náhle, ke rtům přitiskne a vzlykne. Dveře otevrou se zlehka.

Diskretně se v jizbu dívá stará madame. „Klepala jsem asi pětkrát, odpustíte, že snad ruším. Chci jen pár slov

tuto s pánem –“ „Já též s vámi,“ Jiří na to. „Půjdem odtud dneska oba, já a slečna, na vždycky.“ „Tak bude svatba?“

„Ne, ne,“ Lucy rychle praví po tváři a krku hoříc. „Slečna navrací se světu, k čestným lidem,“ vysvětluje

vážně Jiří. „Mnoho zdaru, upřímně vám, Lucy, přeju – ale nevím, nevím –“ „Dosti, dosti řečí, přejdem raděj

k formalitám, drahá madame,“ přetrh přísně jí řeč Jiří. „Tedy s bohem, moje Lucy, s bohem, drahá holubičko.

Vzpomeňte však: Bude-Ii vám v onom světě nějak divně – můj dům je vám otevřený.“ Stará madame políbila

při tom čelo Luciino... Prudký liják kosmo padá v dlažbu ulic. Ve lucernách plyn se zmítá. Nebe černo.

Město pusto. V tmavém plášti jen se místy tiskne k vratům bdělý strážník... Do té noci do Jiřího zavěšená

vchází Lucy v nový život...