Lip alej sype zápach jemný
a stín na šedou silnici,
po jedné straně park je temný,
po druhé žito zrající.
Dne žár když s mírným chladem splývá,
a zlatý západ krvácí,
v tom parku každodenně dlívá
náš kníže s kněžnou při práci.
A kněžna – ruce v rukavičkách –
tam konev nosí zelenou,
a pot jí hrá na růžných líčkách
a lepí kadeř zlacenou,
jí voda smáčí neustále
lem šatů drahých růžových,
však zalévá dál vytrvale
svých růží záhon nachových.
A kníže rýč zas v zemi boří,
však víc se o něj opírá
a k ní, jíž líčko vábně hoří,
se zalíbením pozírá.
„Má drahá, vy se unavíte,
jste v žáru jak těch růží květ!“
„Vy za to notně lenošíte!“
mu kněžna hrozí prstem zpět...
Kýs podruh s opálenou tváří,
na čele plno krůpějí,
dva pytle veza na trakaři
teď zastavil se v aleji.
Smek’ čepici, pot s čela stíral
a černou mříží bez hnutí
k té hravé práci pánů zíral
a poslouchal je v napnutí.
Po práci utrh’ kníže s keře
tam nejkrásnější rudý květ,
a vetk’ jej kněžně do kadeře,
když do zámku se brali zpět...
A trpkosť chvěla z nenadání
teď sivým čelem podruhu:
Tak den by měli být ti páni
s tou bílou rukou u pluhu...
Však hned zas zahnal s čela dumy
a usmíval se hledě k nim,
jak to jen česká duše umí
tím úsměvem svým dobráckým...