Ta naše máti měla úsměv v očích
tak dojemný, tak plný resignace
jak svit, jenž tlumen thuje zelení
po náhrobním se kmitá kameni
a pod nímž klam a bolest tlí už sladce.
Ta naše máti měla jakés básně,
dvě knížky, které dobře schovávala
a často si je vzala na balkon,
když dům byl pust a skončen dení shon
a rudá koule slunce zapadala.
My z nich jen desky znali, pranic více:
ty jedny hedvábné a vyzlacené
se líbily nám z dálky nadmíru,
ty druhé z růžového papíru
už byly jaksi chudé, zubožené.
My jako děti vzhlížely k nim s úctou,
když matka jejich listy otevřela...
A časem přišla živá zvědavost,
my prosili, my žadonili dost –
však máti úsečně jen odepřela.
Vlas máti naší prokvítal už sněhem:
Čtla zřídka... měla asi jisté řádky,
nad nimiž sňala zvolna s očí skla,
a bílé ruce na skráň přitiskla
a zřela v prázdno... do snů... do pohádky...
Pak rakev její byla plna květů...
Na líci úsměv tklivé resignace
jak svit, jenž tlumen thuje zelení
po náhrobním se kmitá kameni
a pod nímž klam i bolest tlí už sladce...
S třesoucí rukou, s chvěním svatokrádců
my otevřeli desky těch dvou knížek.
„Večerní písně“, Máchův „Máj“ – rub líc
jsme prohledali v nich, nikde, nikde nic,
jen v „Máji“ datum, pod ním malý křížek...