Pod hydrantem v zahrádce je basen,
malý čtverec odkapané vody,
hospůdka i koupaliště ptáků.
Vrabci, kosi, pěnkavky a špačci
přiletají, pijí, koupají se.
Ale – oh, vy svatá velká hesla,
Rovnost, Volnost, Bratrství, sem pojďte,
chvíli hleďte, jak je praktikuje
pár těch neviných a dobrých ptáčat!
Vrabec odhání a pere druhy
pít když chtějí, mour si umýt s křídel,
pěnkavka, ta dobrá s mírným okem,
vrabce zažene, ač je tu místa
pro deset i dvacet pěnkav, vrabců,
přijde kos a nežli napije se,
odežene, koho najde tady,
špaček přiletí a čtverec vody
výhradně chce užít samotinký –
smutný symbol s tíhou těžkých úvah
stojí, člověče, ti před očima.
Neb když takto jde to mezi ptáky,
kteří nikdy krve neprolijí –
jakpak potom má být mezi lidmi,
šelmami a tvory nejhoršími,
jež se potloukají v božím světě?
Však ty také, člověče, jen pohleď
na lidstvo a bij se v hříšná prsa,
a ty, lidstvo, popatř na člověka,
rdi se studem nad výhonkem svojím –
nebo nečiňte to, ani ono,
ale něco třetího: vy hleďte
spojenými silami vzít hydrant
a ten čtverec vody básníkovi,
případně i zahrádku mu vemte,
aby nehleděl tam, nepřemýšlel,
nechodil pak se závěry svými
od těch vrabců, pěnkav, kosů, špačků
ke „koruně tvorstva“, jíž je člověk,
jak sám uznal a jak dekretuje.