IDYLA.

Jak dávný Říman sedím v nosítkách, dva otroci je nesou vytrvale, Den bílý a Noc černá. Já je koupil a platil bolestmi a odříkáním

a – spokojen jsem s nimi. Mají, pravda, i rozmary své: Bílý mračívá se a zpurný bývá. Černá otrokyně je pomalá a tuze povídavá,

pohádky popletené sune leckdys před moje oči – ale celkem vyznám: já spokojen jsem. Sedím, k předu zírám po cíli cesty; jenom koutkem očí

kraj vidím šinoucí se zvolna nazad a vím, že v posled přec jen donesou mě, kde dvojice hvězd tmavých na mě čeká. Pak, drahá, rozdělíme práci pro ně:

ten Bílý ať se stará o domácnost, ať odnáší nám denní starost s očí, a číst-li zachce nám se – podá knihu, a na procházku vyjít – půjde s námi

a k večeru se ukloní nám tiše a odejde, neb vystřídá jej Černá: dá večeři, číš vína, sklenku čaje, i doutník podá – a co mluvit budem

o všem tom, co nám právě duší půjde, stlát bude lůžka, shasí světlo lampy, pak na stoličce sedíc bdíti bude, nad spánkem naším. Ráno přijde Bílý

a probudiv nás, nastoupí svou službu. My, doufám, budem spokojeni s nimi, a oni, myslím, spokojeni s námi – jsou teď už spokojeni, co mě nesou

v nosítkách houpavých se stejnoměrně, z nichž kupředu se dívám, k cíli cesty, a pouze koutkem očí pozoruji, jak krajina se zvolna šine nazad –

mí otroci jdou neslyšnými kroky, jen pohyb nosítek mi prozrazuje, že kupředu jdem – a já spokojen jsem jak dávný Říman...