On chodíval k nim týdně na taroky. Pensista chorý, jehož každý krůček byl řízen lékařem. A jak to bývá, že lékař hrává se svým pacientem
hru humánní, že k jaru odkazuje a každou změnu vykládá hned k dobru – tak bylo tady. Ale bylo více: i pacient hrál se svým Eskulapem
hru ošidnou: on na jaro se těšil – lékaři k vůli – ač znal stroj svůj přesně a věděl, fialek že nedočká se, k útěchám jeho přisvědčivě kýval
a rád byl, kdykoli se lékař-přítel dal přesvědčit, že věří se mu zplna, že pacient je čirým optimistou. Před tarokovou partií on sedal
u paní domu. Táhlo je to k sobě, jak sbližují se účastníci bitvy, z níž rány mají, jak dva, kteří sešli se v širém poli v bouřce bez deštníku –
neb také ona žila pod dozorem lékařské péče. Sedali tak spolu a jeden druhému se díval v oči – ne ženě muž – jen nalomení lidé.
„Tlak měřili mi – dvěstě padesát zas, šest doktorů zde bylo, prosím šest už, jich ke mně chodí –“ „Důkaz, drahá paní, Vašeho zdraví. Šest – a nemohou Vás
dostati pod zem.“ Zasmála se šťastně: „Ne, nedám se jim. Ale... vzpomínám si má jedna teta, byla ovšem stará, též měla hodně zvýšený tlak krve
a jednou kýchla –“ „A kdož slyšeli to, jí řekli pozdrav pánbů –“ „Ne, byl konec. Však nevím přesně, nebyla-li jiná příčina smrti –“ „Dojista, že byla.
Já, drahá paní, umím prorokovat a pravím vám, že dočkáte se pohřbů všech šesti doktorů svých, že jim zdráva budete svědkem posledních cest jejich.“
Zas usmála se šťastně: „Vždyť mi bylo let čtyřicet teď... cítím někdy jasně že všecko přejde. Spát jen kdybych mohla a otok nohou kdyby přešel!“ „Přejde.
A spát budete. Budete i tančit – já dočkat chci se.“ „Budem tančit spolu.“ „To ne zas. Prosím, ctihodná má leta.“ „A vám je dobře přece. Nestýskáte.
A barvu máte svěží. Přijde jaro –“ „A bude máj – a to vám řek můj doktor.“ „Je spokojen – a proč by mi tak tvrdil?“ Tak rozmlouvali, hleděli si v oči
a šlechetně si lhali. Světlo žití zřel jeden u druhého dohořívat a honbu jasu matného a stínů se kmitat na lících a na dně zraků –
stín černý viděl každý za druhým stát a zahnati jej toužil... sedli k stolku a hráli, jak už roky byli zvyklí.
Cookies on Poetry Cove