Nebude po vlastech našich zdrávo, dokud neožije státní právo... Kohoutek náš někde v dálce leží, umírá nám, dýchá už tak stěží.
Státní právo nebude však žíti, nebudou-li naši Němci chtíti; když však čeští Němci přitakají, zda nám mimočeští souhlas dají?
A když dají, zda tu nejsou ještě maďarské a polské pevné kleště? Vymknem se jim, dobrá, tu však civí na hranici pruský orel divý –
česká slípka běhá, slouží, prosí, poklonkuje, hledá, dary nosí, slib dostává tu, tam radu sterou, onde, co jí dali, hned zas berou,
a ta slípka běhá, zoufá, kvílí, až z ní lidé mají kratochvíli! Bědná slípko, pohleď věc soudně: v pohádce, tam dopadne to kloudně,
v pohádce jen! Zmoudři, slípko malá, co bys v posled s kokšem udělala? Nech jej ležet klidně na pasece, o sebe se starej, zmoudři přece!
Hleď jen vyrůst, potom trochu zhrdnout, zobci, pařátům dej hezky ztvrdnout, vajíčka si skládej čistá, zdatná, bude z tebe slípka pevná, statná –
uvidíš pak kokšů celé roje pro sebe se dávat v kruté boje, vyvolíš si z nich pak po libosti, jenom se té pohádky už sprosti!
V sebe věř a doufej, pevná, stálá, žebrotou mi nechoď, slípko malá!
Cookies on Poetry Cove