IBIS.

Ó ctěte ibise, jenž moudrým okem se dívá na běh rudých nilských vod! Je dávno tomu. Tehdy v Memfis žila Rhodopis, krasavice z Thrakie,

jež za peníze prodávala úsměv i tanec noh svých i rtů pocely, pohled zlatých jantarových očí. A Rhodopis ta ctila ibise.

Své jídlo dělívala s ptáky těmi, jim odevzdala sladké pamlsky, jež ctitelé jí z dálky nanosili, a ráda dívala se na jich sbor,

když stáli na břehu o jedné noze a krk a hlavu davše pod křídla, podobou srdcí lidských být se zdáli ti svatí ptáci v tomto postoji.

Za úctu přátelstvím jí odpláceli miláčci bohů. Vyšla Rhodopis ze dveří chyše svojí, slétali se a jako k průvodu se stavěli,

bijíce křídly, volajíce pozdrav a do zlatých jí očí hledíce. Ó ctěte ibise, jenž moudrým okem se dívá na běh rudých nilských vod!

V průvodu jejich vyšla Rhodopis, by lesklé údy svoje vnořila do vody lázně. Šaty odložila, a svatí ptáci kol nich stáli stráž.

Ó ctěte ibise – z nich jeden náhle střevíček její chopil zobákem a vysoko lét do modrého vzduchu a potom rychle křídly vesluje

plul dál a dále, až se ztratil očím. Rhodppis zasmála se příhodě a bosou nožkou domů vrátila se – co zatím ibis povětřím se nes,

nad městy, poli, háji palmovými, nad žlutou pouští, nad temeny skal, řídě se v letu rudých vod těch směrem, jež k moři valí starý, štědrý Nil.

Ó ctěte ibise! Na velkém soudu v lidnatém městě svojím Naukratis dlel Psammetich král. Na svém trůně sedě ve zlatém šatě, jako slunce plál,

co sluhové mu přivívali chládek vějíři z pavích ok a pštrosích per. Tu nikým nezřen spad mu s výše na klín střevíček něžný, práce umělé,

jenž očím vidoucím jej vypravoval o něžné nožce, kterou chovat zvyk. Král divil se a v obou rukou drže poslíčka toho, sladkou vůni ssál,

již nožka sdělila mu – a jat touhou sbor jezdců vyslal, střevíček jim dal, by vynašli mu velitelku jeho. Ó ctěte ibise! Sbor jezdců shléd,

když z naukratské se brány v pochod dával, svatého ptáka, jenž jich čekal již v koruně palmy, pozdravil je křikem a vzletěv hlavu po nich obracel

a kýval jim, by jeho směrem jeli. Ó ctěte ibise! Pták vzduchem plul, a jezdci jeli za vedením jeho a jeli, jeli podle nilských vod,

městy a poli, háji palmovými, i žlutou pouští, přes temena skal a jeli, jeli, až se objevily memfisské chrámy, svatých hájů sbor

i domy města. Posvátný pták hlásil radostným křikem nyní cesty cíl a k chyši sletěl, před níž stála právě Rhodopis se zlatýma očima.

Ó ctěte ibise! Ten malý střevíc se pevně přimkl k něžné nožce své i bratra našel, který věrně sloužil sestřičce velitelky jeho. Uctivě

Rhodopis jezdci na vůz posadili a k Naukratis se brali lidnaté. Naposled tehdy do vzduchu se vznesli posvátní ptáci. Křídly mávali

a štěstí přejíce jí hlučným křikem část valnou cesty průvod dali jí. Nad krásou její Psammetich král užas a k zlatým očím barvy jantaru

svou duši připial. Královnou se stala Rhodopis, řecká dívka z Thrakie, a byla vlídnou přítelkyní lidu a tvorů všech, jež bozi milují.

A dlouho vzpomínáno toho divu, když v hrob už vložil král ji Psammetich, když sám byl vložen podle rakve její, když všichni, kdož ji znali, pomřeli – –

Ibise ctěte, jenž se moudrým okem na proudy dívá rudých nilských vod!