Když miloval jsem – dávno tomu –
tím prvým lásky zápalem,
mně stačilo zřít hřeben domu,
neb v okně jejím záclon lem,
já stávával jsem v zanícení
nad její v písku šlépějí,
mě uvádělo v rozechvění,
když s matkou svou šla alejí,
já zbožňoval blankytné šaty,
v nichž chodívala v síně škol,
a blahem plnil rozepjatý
mě světlý její parasol...
Pak miloval jsem během roků
– jak čas to nese měňavý –
žár polibků a plamen v oku
i lepost štíhlé postavy –
však čas ten přešel... z bouří, rejů
jsem vyšel s trpkým zoufáním,
dnes citům těm se jenom směju
tím smíchem hořkým profáním –
jen kol té dětské lásky čistá
a svatá plá tak podnes zář –
že s citem zbožným, atheista,
poklekám její před oltář...