Jak stříbrný háv sníh se třpytí, jenž kryje střechy taškové, je oknem zřím, kam jemné kvítí mi vdechlo jitro lednové.
Má hlava těžká. V směsi hřmivé v ní vše zní z noci probdělé, ty valčíky, ty polky divé a čtverylky ty veselé!
Zas vidím v skle plném světel jen postavu tu čarovnou, k níž všechno obrací svůj zřetel, a jež je plesu královnou.
Od hlavy rusé tak je krásnou až k nožce s bílým střevíčkem, že bytostí se zdá být žasnou, jíž sídlem není všední zem.
A tolik kouzla, něhy, vzletu v té hudbě drobných nožek má, že zdá se, pro ni tanec světu, pro tanec ona stvořená!
Mně buší srdce, v hudby zvuku smím její tílko objímat, tu malou, měkkou tisknout ruku a sálem letět v rej a chvat!
A smím s ní jíti promenadou, kde smích a vřava šumivá, kde zřím, jak kolem na mne řadou plá soků závisť zuřivá!
A živý hovor hned se snuje bez hloupých poklon, bez ozdob, jak při setkání vypravuje si vše dvé známých z dávných dob.
Má kráska řečí roztomilou, již chvilkou přerve vábný smích, vzpomíná dobu na minulou, na příhody let prožitých.
O dětském mluví světlém čase, kdy škola vládla všechněm snům, o klášteře, kde učila se třem dlouhým, fádním růžencům.
A malování, tanci, zpěvu, jenž pěn jest v klenbách svatyně, nu, všemu, co teď krášlí děvu, pak mysteriím kuchyně.
A mluví o svém rodném domu, jejž půlkruh parku objímá, a její okno v šeři stromů, že v letě stín a vůni má,
že teď tam smutno, sníh jen leží a listí na něm prolétá, jež s aleje, když vítr běží, se smutným letem třepetá...
Pak praví mi, že zpívá ráda a ráda zvuk má piana, a vždy, když tma v park smutný padá, že hrá a zpívá Schumanna.
Že „Stolistku“ čtla „Slávy Dceru“, vzpomíná smíchem zvonivým, že znudily ji obě věru – v tom krásce mé se nedivím!
A hned zas vtipem řízným stihá zrak mnohý sálu u stěny, zkad na mne marný vztek se míhá a na ni pohled zdrcený!...
Má hlava těžká. V směsi hřmivé v ní vše zní z noci probdělé, ty valčíky, ty polky divé a čtverylky ty veselé!
Ó vzhůru v park, kde sníh jen leží a listí na něm v přeletu, ji uzřím teď tak krásnou, svěží, až zdvihne v okně rolettu!
A tma až padne v bílá lada, zvuk půjdu slouchat piana – má krásná v podvečer tak ráda vždy hrá a zpívá Schumanna!
Cookies on Poetry Cove