I. „DĚTI“

Vstoup do vagonu: Dobrý den! ah, znám jej! Doktor ten a ten – však on též otřev brejlí skla pohleděl na mně náhle bystře

a očka se mu zablýskla: Vy v našem kraji?! Drahý mistře! Náhoda vzácná! A. t. d. – A rozhovor se rozpřede.

Byl zvědav znát mé cesty cíl a tak jsem mu ho neztajil; na kraj mě upozornil, na to, jak kolem okna letěl nám,

na polí rozevlané zlato, na řepu, jež je cukr sám, však lid tu – zde stáh obočí – zle alkoholu otročí.

Bylť z těch, kdož touží pomoci své době od zlé nemoci: potíral tabák, alkohol a prostituci, klerikály,

svůj k svému hlásal v kraji kol, práv ženských zastance byl stálý, šel v lid a přednášet si zvyk – půl Tolstoj a půl Masaryk.

Když viděl jsem jej naposled, byl velmi milý; jeho vzhled – jest obr s velikými vousy – rozjařil děti: žabky ty

svůj žertík ve všem vynajdou si, ty byly jím jak opity, jej honily a vřískaly a Medvěd! na něj volaly.

I vzpomněli jsme teď těch her a ptal se na osud mých dcer (já chci je raděj „dětmi“ zvát, jak zarazit bych chtěl tím jmenem

běh jejich let, svých roků spád, jenž prchá v letu zlořečeném – nu, sebešalba bláhová!), tož na školách jsou, z domova.

A co prý dělá slečna T-ých? – Je učitelkou v Zálesích – však přerušil mě, ne že na tu, že na mladší se zeptat chtěl –

Ah, na Kačátko? – Slečnu Katu – – a v rozpacích se celý rděl. To žabka byla pana T., kde sešli jsme se tenkráte.

Kačátko dře se – latina je trýzní jeho příčina – – Však už mě neposlouchal valně, upřeně hledě vozu v kout

vzdych několikrát z hloubi žalně a začal pilně oči mnout – že se tam tenkrát naposled ten obr v trudný roman splet!

Ba, splet se. Hodil srdce v něj a pověděl mi celý děj. Rozšafně tuze, jak to zvyk všech duší vážně milujících,

obšírně, jak to milovník vylíčí ještě po měsících, a osou historie té Kačátko bylo pana T.

Já poslouchal ten románek, však nezajal mě jeho rek a lásky jeho líčení a všecky nádherné ty mosty,

jež pro budoucnost ve snění si stavěl člověk čestný, prostý – já viděl jenom Kačátko, to malé směšné Kačátko!

To řeklo mu, že nelze jí jej hýčkat marnou nadějí, že nechce nésti jako žena tu kletbu svého pohlaví,

chce studovat a rovnocená se jednou mužům postaví a potom – bude nutno-li – že sama muže vyvolí.

A řeklo mu to větami, jež bodaly jej dýkami a tím víc, že je vedl klid bez všelijaké koketnosti,

že poctivě se cítil zbit přátelskou milou upřímností – tak vzdychá, jak jen vzpomene na Kačátko to ztracené.

Na Kačátko to... Dávno-li, co žabka ta šla do školy v sukénkách krátkých s copánkem? Je dětí mojich přítelkyní

a psávají si tam a sem i navštíví je časem nyní – nu, přímo k nevíře ta věc, však doklad zde – ten bláhovec.

Je přítelkyní dětí mých... A vlastně přechází mi smích, když podívám se na věc zpříma... Kačátko... čerta... na ně zříš

a myslíš, že v něm život dřímá, a zatím je to žena již a – nezacláněj sobě zrak: i s tvými dětmi na vlas tak...

Jich život už svou cestou jde a bez pomocné ruky tvé... I přechod přes běh vody rušné si samovolně upraví,

i zahrady a zámky vzdušné nad obzor sklenou mlhavý – vše bez tebe... vše právem svým a žádným tajemnůstkářstvím!

A člověk šel by tisíc mil a dvacet řek rád přebrodil, jen kdyby moh tam pohladit ty ještě nestřižené vlásky,

do zdivených těch oček zřít a slyšet první jejich hlásky!... Vždyť všeho toho neužil... A teď?... Sám bude... Teď už žil...

Nic víc už... Rychlík zběsilý hřměl žalně ty své daktyly... Já umínil si říkati už „dcery“ místo toho „děti“ –

je bláhovo chtít zaspati a viděti a neviděti... a bláhovější: času spád chtít slůvky v letu zdržovat...