I.

Čtenáři můj, znáš snad dosti zdařených i špatných maleb, které v sytých barvách líčí (rubíny, krev, zlato, jaspis)

západ slunce? Odpustíš mi otázku tu, ba, snad budeš autorovi blahořečit, že dí krátce: Nade Prahou

slunce právě zapadlo... Sobota je. Měsíc květen. Jevištěm je pátá čtvrt... Žhavý den po slunce sklonu

poprvé si z hloubí oddych’. Vlhko jakés chví se vzduchem; různé puchy intensivněj’ zavánějí po ulicích

křivolakých, úzkých, krátkých. Zavřeny jsou bídné krámky zbožných dětí Israele, ale tepna žití bije

kolem nich přec bouřným taktem: pestrá směs tu lidí víří za hovorů, smíchu, žertů, dělníci, jenž od výplaty

v umazaných šatech přišli, vojáci a pobudové, fabričky se žlutou lící, s vlasy v čelo sčesanými,

štěbetavé služky křičí kolem kašny, sešlé ženy, bledé děti na svých rukou, přede dveřmi domů stojí

hovoříce ostrým hlasem; z krčem přízemních už kmitá světlo plynu, utlumené červenými záclonami,

místy skřek zní harmoniky – tepna žití bije... bije... Osm hodin... Hlahol zvonů rozlehl se nad Prahou...

Harmonické dumné tony zapadají v tuto vřavu... Svatá chvíle... Hluché kovy nad uhaslým dnem tím žhavým,

nad tím mořem rudých střech, nad tou spoustou různých věží, nad tím šerem splývajícím ve spletivo dusných ulic,

nad vším, co se v nich teď hýbe, nad radostí jeho prázdnou, jeho žalem, pychem, bídou, vášní, pokrytctvím i láskou,

nad tím chabým, malicherným, efémerním lidským „já“ – šumí kamsi v klenbu nebes svoje: Ave Maria!...

Na rohu dvou křivých ulic dům ční čerstvě obílený, celým patrem převyšuje rudé střechy sousedů.

Spuštěny jsou žalusie ve všech oknech, mrtvo všude; ve výši jen, ve vyhlídce v jednom okně bílá hlava

a dvě spjaté suché ruce, modlící se stará žena hledí do oblaků rudých; – pěkný kontrast: dole život

divý, vírný, nevázaný – zde už konec: bílé vlasy, modlitba a – málem bych byl spředl pěknou parallelu,

jak kýs básník pathetický – stařenka však k mému štěstí (bylat’ asi oslepena leskem nebes) začla zírat

na to vírné žití dolů, její dobré staré oči kmitly náhle překvapením, její suché scvrklé ruce

rozpletly se od modlitby, opravily trochu účes – a stařenka zmizela. Do domu kdos vešel právě.

Stoupal po vrzavých schodech jistým krokem, za kliku vzal jedněch dveří, vstoup’ a prošel krátkou předsíní. Zde stála

zbožná stařenka už s hora: „Aááh!“ a podává mu ruku. On ji tisk jen koncem prstů. Stařenka hned otevírá

druhou rukou jiné dvéře, povídá a vypravuje, – chaos bez porozumění – její host však beze slova

vchází v otevřený pokoj, ač z něj zeje čirá tma. „Byla bych se spíše smrti nadála dnes!“ pokračuje

šiplající stařenčin hlas, „než Vás tady! Kolik neděl je už tomu, co jste poctil návštěvou nás naposledy!

Už půl roku! Hrůza věru! Vaši známí říkali mi, že jste ženat! Já se smála – oh v tom jsem já ženský Tomáš!

Ten – a ženit – říkala jsem!“ Zatím dlouhý sklepník rozžal světla na třech velkých lustrech: salon objevil se oku,

zlatorudě tapetován, plný mramorových stolků. Se stěn z barokových rámů dívají se barvotisky

polonahých ženských postav. Za odřenou portièrou stojí klavír. Vzduchem chvěje divný parfum: víno, tabák,

vůně rozpuštěných vlasů. Můj rek (čtenář odpustí snad, že jej v závorky zas vleku: závorky, toť kabinet můj,

kde si s čtenářem tak s chutí, beze svědků porozprávím; tož ten „rek“ můj vlastně rekem ani není v onom smyslu

starých pánů romantiků, já jen zvykem tak jej zovu, nežli jméno jeho zjevím) sed’ si v kout a skřížil nohy,

cylindr svůj vstavil na stůl, vmet do něho rukavičky, pousmál se na stařenku, jež si sedla proti němu.

„Nu, což u vás?“ zamnul ruce, až v nich zapraskaly klouby. „Všecko šlo svým starým krokem, a jde do dnes... Ale něco

přec se stalo... Zemřela mi Kata!“ „Ah, kdy?“ „Pět, šest neděl je už tomu. Já jsem byla zrovna u ní v nemocnici...

Chudák malá! Věříte mi, že jí bylo šestnáct let? Nerada tak umírala! Jak ty oči dívaly se

na mne plaše, úzkostlivě! A jak byla k nepoznání zohavena...,“ drobné slzy zakmitly se staré paní

na brvách. „Hm, citlivá jste, madame, věru,“ host se usmál. „Však to byla také chvíle, jež se nedá zapomenout,“

madame prohodila přísně. Rozmluva šla dále volně o lecčems; host ironicky glossoval, a stará paní,

kde jen mohla, zahýbala v široký proud svého citu. Zatím salon začal živnout. Vcházejí sem dívčí zjevy

v pestrém fantastickém šatě, smělý pohled žhavých očí, úběl nezakrytých ňader, ostrý parfum, nahé rámě,

plná lýtka – ano, ano, jsou to citu bankrotářky, jež v té herně světa hrají o kus chleba; mládí, krásu,

žert a úsměv mají dneska – zítra karta jinak padne, a vše na vždy prohráno... Němým klonem hlavy zdraví

hosta, jenž je přeměřuje vynuceně chladným zrakem; zapalují cigaretty, notují si melodie,

vtipkují se bezstarostně – vše jak včera, jak snad zítra. „Tam tu štíhlou v černých šatech,“ pošeptává hostu madame,

„dovolím si doporučit vaší ctěné pozornosti.“ A ta štíhlá v černých šatech cudně upjatých až k šíji,

jediná, o níž bys řekl, že ti nějak připomíná mezi těmi Venušemi Marketku – ta s lící svěží,

okem modrým nezapadlým, vlasem pěkně rozčísnutým nad čelem – ta pokouší se kouřit právě cigarettu.

Jde to těžce, dým ji dusí, kucká se a zas se směje, až jí svítí drobné zoubky jako řada perliček.

„Slečno Lucy,“ volá madame. Přišla, klonila se hostu s graciesní žertovností; usedla si proti němu,

zadívala se mu v oči a dala se do smíchu. Madame vyšla. Reka mého provál ten smích modrých očí

až do posledního nervu: ironická apathie spadla s něho, libé teplo chvěje celou jeho duší,

cos jej nutí smát se hlasně bezstarostným smíchem dětí, dělat nekousavé vtipy a pak zajímavě mluvit –

oh, toť kouzlo ženských očí! (čtenáři můj, prosím, poslyš: psycholog mým lidem vůbec vyčte asi kotrmelce,

nemožnosti v kresbě povah – proto předem prohlašuji: na to, co zde lidé zovou povahou neb charakterem,

nevěřím – mám jiný názor od nejlepších filosofů, je v něm trocha materie, trocha mystiky a temna,

do veršů však musí jít. Naše „já“ jest pouhý otrok žaludku, počasí, nervů, nejčastěj však podvolí se

jinému „já“ našich bližních, buď že toto silnější je, vábnější buď, neb že opak našeho „já“ – tak jsme všichni

jenom chameleoni tu, pravda, přiznám, s jakous slabou vrstvou barvy základní, ta však obyčejně mizí

v spodu nanesených barev. Čili rčeno řečí vědců: člověk jest zde výslednicí vlivu zevnějších, a duše

fotografickou je deskou. Magnetismus – než teď dosti, nechme šedých theorií, ti dva zatím hezky živě

rozprávějí a se smějí.) Pěkné thema! Svatojanská pouť a naši venkované, ohňostroje na Vltavě,

pestrý život na ulicích a tak dále a tak dále – thema, které mnoho lidí a, než rek můj, s větším duchem

dovedlo už zaujati... V saloně je zatím hlučněj’. Při víně a při sodovce sedí hosté. Tu pan Plojhar

blíže stolku mého reka zasmušuje krásné čelo, kouří třetí cigarettu a už po nich jaksi bledne;

tu pan Brouček vypravuje o svých cestách nekonečných, co mu zatím kyprá děva ručkou zacpává už ústa;

Verunský tu, sochař sešlý, podepírá o stůl hlavu, přítel jeho, vulgo Život, do uší mu stále hučí

otravné své sentence; dál pan Klement... (jeho příjmí neznám) sedí stranou v koutě, sentimentální list píše

(myslím čtvrtý) svému druhu o své platonické lásce, úkosem však při tom měří jednu svůdnou černovlásku;

onde Bohdan, od Šumavy statkář jeden, od maléru s „Vlaštovkami“ vrh’ se rázem sem na skluzkou cestu žití

a, jak zdá se, líp mu svědčí: jednou rukou obejímá krček černé bajadery, druhou rukou nese sklenku

k jejím rtům a usmívá se; Ronovský tu zasmušilý v potu tváře napodobil mrazivý klid Oněgina.

(O Ronovském spis mám velký, myslím, deset tisíc veršů, rýmovaný, ve svém stolku jako každý řádný poet,

psal jsem také kdysi Fausta, ale prozřetelnost vyšší bděla nad ním: Ronovský můj pohroben je navždy v pultu

pod rubrikou: antiqua); pár pak mužů, starších, mladších, jež už nechcem vyjmenovat, bavilo se s dívčinami –

vzduch se zatím plnil dýmem, horkým dechem a v tom klidně naši známí dál se baví. „Tož Vy byl jste v Itálii?

Závidím Vám. Života půl dala bych tam za půl roku.“ „Proč?“ „Tak. Je to asi něco velikolepého.

Nelze to snad slovy říci. Já to cítím vanout z písně: „Kennst du das Land...“ „Snění, snění tradice to poetická.

Hleďte, prosím, moje dojmy: Na najatém mezku jel jsem přes Apeniny. Nu, Florenc, modrý Arno, modré nebe,

celé olivové háje – ale na všem, na všem sledy milionů hloupých očí, otevřených úst a echa

Baedeckrových citátů.“ (Od vedlejšího tu stolu stihl pohled povržlivý mého hrdinu – pan Plojhar

indignován vyslal jej.) „Potom Řím,“ on pokračoval, „pěkná věc. Já sběhal chrámy, pozřel sbírky, katakomby

prolezl jsem do poslední, uviděl pár kardinálů, papeže a v parlamentě pěkný výstup oposice,

nudil jsem se ve zející Campagni, klel na přípřeže, horko, mouchy, řetkev, česnek – je to hrozná kapitola

o italské kuchyni – k tomu všemu náhle sevře Vaši hruď bolestná touha po té začazené Praze –

a ten nejrychlejší kurýr, jenž Vás na sever zas veze, je Vám pravým hlemýžděm –“ Piana zvuk ostrý, vírný

přerval tu řeč mého reka. Hráli valčík. Sprcha tonů vrhla do té společnosti nový ruch. Tu jedna z dívek

dupala dle taktu nohou, jiná tleskala si v dlaně, jakýs mladík s bujným vlasem pojal štíhlou rusovlásku

kolem pasu, tančili tu mezi stoly. Polohlasně jako v snění notovala Lucy vysokým svým hlasem:

„Vždyť jsme jen jednou na světě, mládí a krása odkvete, stáří si sedne v naši líc – a mladými nebudem víc...“

Naklonila hlavu. Smutek jakýs zakmit’ jejím okem, však jen chvilku... Přejela si dlaní čelo. Jako vzdorem

pohodila nazpět hlavou, zasmála se: „Nu, což dál?“ Čtenáři můj, nemysli si podle jednajících osob,

podle této lokality, že je autor těchto veršů světák, člověk prostopášný, rebell proti světským řádům,

nemorální pustý cynik, jenž chce strhnout poesii s modrojasných čistých výšin kams do bláta orgií –

ne, on prostičký je šosák, otrok svojí kanceláře, občan, jenž své platí daně, jenž má klidný názor světa,

mírně jí a mírně pije, jenž si při večeři přečte úvodník a denní zprávy řádně předplacených novin,

časem vydluží si knihu, kritikami pochválenou, je rád při poslední stránce, že se všecko končí svatbou,

po desáté ulehne si a spí klidným dobrým spánkem do půl osmé... jeho verše, které sepsal v prázdných chvílích,

byly zprvu trochu divné, vyzněly však harmonicky v čítankovou morálku – tož snad právem myslí, že si

zachová zde dobrou pamět po svém skonu u všech známých. To je tedy v pravdě autor. Slibuje zde dále svatě,

že z té místnosti se vyjde mezi lidi spořádané, bude líčit klidný život, křtiny, svatby, rozhovory

našich dobrých spolubližních a tak doufá, že se jednou na poslední stránce knihy s čtenářem svým loučit bude

v dokonalém přátelství... „– – řekněte mi, jak to možno, že Jste s takou čistou duší, že Jste s tímhle jasným okem

zapadla přec v tento pelech? Což svět neměl pro Vás místa někde jinde?“ „Ty můj bože,“ usmála se, „nejste prvý,

jenž se mne teď takto ptáte. Zde se člověk octne snadno, ani neví, neví jak... Slušná tvář a trochu bídy –

a ten svět je náhle pro Vás jako plocha nakloněná: jeden krok a již Jste dole. A pak, myslívám si často,

snad už je to věčný zákon, že tam pro někoho není místa než tu dole... dole...“ „Závidění hodný klid to,

s jakým zříte na své žití,“ řekl s trochou ironie. „A což není ani chvilky v této čisté atmosféře,

jež Vám stáhne hrdlo hrůzou? Přemítáte někdy o tom? Pomyslíte na budoucnost?“ „Proč to všechno? Pomohu si?

Nemyslím, ba není času na věc takou pošetilou jako moje přemýšlení.“ Rek můj v podivném je stavu.

Nitrem jeho vane jakás vážná mravní opravdovost. Každé slovo, které mluví, chví mu ještě chvíli v duši.

On se potajmu v něm kochá a sám jaksi výš se cení pro tu morální svou stránku v sobě náhle objevenou.

Nepříjemně jenom dráždí jej klid této dívky; rád by viděl její smutek, slzy, slyšel jakous historii

romantickou, třeba lživou, rád by viděl její ruce, zoufale si přejet čelo – ona nic. Tu proti němu

sedí u malého stolku v podlouhlém svém pokojíku, ruce složeny jsou v klíně, její modré oči hledí

v plamen lampy, v zorničkách jí třpytí se dvě zářné tečky. Z dola zalehají zvuky piana sem, smích a dupot,

však jen tiše, přitlumeně, jako echo z dálky, z dálky... „Budoucnost... a proč si myslit na něco, co ještě není...“

hovořila tichým hlasem. „Ne, Vám schází pochopení toho žití,“ rek můj řeční, „a přec jaká báječná věc

je ten život! Slunce, hvězdy, jarní vůně – pomyslete, že ty Vaše oči mrtvy leží kdesi dole v rakvi

a to všecko dál zde plane, svítí, kvete – necítíte stesk v tom divný, bezeměrný? A Váš život... přísahám Vám,

že bych zřel Vás v této rakvi raděj’, než zde. Jak to skončí? Jako Kata, o níž dnes mi povídala Vaše madame?

Či tu sestárnete v bídě, v špíně, hanbě?“ Rek můj vydech polo mravním rozhořčením, polo lítostivým vzdechem.

„Ne, ne, ne, to bude jinak. Musí býti.“ „Jak?“ „Já nevím. Nesestárnu. Odejdu dřív.“ „Odejdete? Kam, jak? K smíchu!

Jaká řeč to fantastická! Řekněte mi –“ „Řeknu. Slyšte. Mám teď nával upřímnosti, nevím proč. Jsou chvíle, ano,

napadne mne náhle všecko, moje mládí, moje dnešky, moje zítra. A já cítím jenom lítost neskonalou

sama nad sebou. Víc pranic. Při tom myslím si, že příště, za podobné také chvilky musím vyjít z toho domu,

musím letět jako střela po ulici zašpiněné dolu k vodě... Toť ten bod, zkad se dívám na své žití,

na budoucnost... Jenom nebýt hrůzy, jež mě vždycky pojme při takových útěchách!... Voda strašná, zelenavá,

chladná, hu –“ a tělo její otřáslo se mraznou hrůzou, její ruka klesla na stůl, bílá ručka, štíhlé prsty

ťukaly v něj nervosně. Rek můj, přítel celých dojmů (jak jsme moderní my vůbec) ještě cosi pohřešoval

při tom lepém dívčím zjevu; cítil lítostivý soucit, pravda, ale soucit ten byl hladov (víš též, čtenáři můj,

že jsou cizí utrpení, cizí žaly lahůdkami našich nervů?), hladovější tím víc, že mu ukázala

v sdílné chvilce kousek duše. Chtěl znát celou, znovu ptal se na minulost, ptal se tonem soucitným a přitlumeným,

patře při tom v její oči vážným dlouhým pohledem. Vyprávěla hlasem tichým, úsečným a v krátkých větách.

Otec její učitelem býval na venkovském městě. Matka zemřela jí záhy. Lucie tak rostla sama,

bez vůdce a bez dozoru. Otec spustl. Celé noci hrával v karty, pil a hýřil. Ona zatím doma četla

všecko možné. Záhy dala svést se kým’s. Ne z lásky, vášně – jenom z jakés zvědavosti. Otce potom propustili.

Do Prahy šli. Zde se stala gouvernantkou u dvou dětí bohatého měšťana. Pán byl světák, její paní

stihala ji v každém kroku bezdůvodnou žárlivostí. Otec bral jí každý krejcar vyčítavě vždy jí pravě,

že to málo. Och, ten otec! Jaktěživa nezaslechla jediného slova lásky ze rtů jeho... Jenom matku

chová v zbožné upomínce, v lásku otců nevěří... Za čtvrt roku dům ten byl jí pravým peklem. Šla. Jí otec

našel místo prodavačky v střižném krámě. Nové peklo. Nedovedla uplatnit se v tomto místě. Její družky

trýznily ji kousavostmi. Její chéf ji hrubě plísnil. Šla zas brzy. Otec měl k ní široký a dlouhý výklad

o životní celé bídě, o tak zvané počestnosti, jež prý u žen jest jen slovem, v posled učinil jí návrh,

by se vrhla sem v tu dráhu. Vrhla se v ni. Žije takto líp, než žila v onom světě, aspoň otec je s ní plně

spokojen. A stará madame má ji ráda. Zná sic důvod této lásky staré paní, ale jest jí za ni vděčna –

je to řídkého cos pro ni... Rek můj syt je. Pravou rukou on teď na stolek si klepe, levou podpírá si skráni.

Mlčí oba valnou chvíli. Konečně vstal. Stisk jí ruku rychle suše povídaje: „Bude dobře, když se dneska

jenom takto rozejdeme...“ Šel... Můj čtenáři, já vidím, jak ty hledíš s pochybnostmi na autora těchto řádků!

Pravda, mluvím o reku ti, vleku párma sty tě veršů stále za ním, ale nevím, žeť mou první povinností

bylo ti ho nějak popsat a pak blíže představiti! Snad už desetkrát jsi řekl: vida, staří mají pravdu,

tahle mladá generace je přec ve všem šlendrián! Čtenáři můj, prosím vážně, vzpomeň, co už knih jsi přečet,

vzpomeň na popisy lidí, jež tam s chvály hodnou pílí každý autor pořídil! Ruku na srdce a řekni:

dovedeš si představiti jenom jediného z nich? Ani já ne. Kdybych řek ti, že můj rek měl řídké vlasy,

jak ta nynější má mládež, vous do špičky přistřižený, tmavé, dosti všední oči, nos též zvláštní ne, líc snědou,

postavu též nenápadnou, na malících velké nehty, módně oděn že byl – řekni, znáš jej líp? Nu vidíš, že ne.

Křestním jménem zván byl Jiří. (Jméno to však není mojí poetickou kapricí – ač by se tak mohlo zdáti:

neníť u nás básně, črty, románu a skizz a novel, aby rek tam nebyl „Jiří“ – ale zemřelý ot jeho –

velký statek, množství polí, mlýn měl ve venkovském městě as dvě míle od Prahy – čtenářem jsa dějin českých

celou duší zamiloval našeho si Poděbrada – tož se syn zvát musil Jiří.) Záhy dán byl na studie.

Dobré oči jedné tety bděly nad ním; stará vdova bezdětná a zdětinštělá brzo byla otrokyní

maličkého despoty; slavně prošel gymnasium, napil z antické se studně věčně svěžích klassiků,

jak my pili, tytéž sledy v jeho duchu pevně tkvěly: že byl Caesar velký Říman s velkou pleší a – žel – napsal

hrozně fádní memoiry, Horác že své básně nechal devět roků ve svém stolku (Jiří míníval, že moh’ je

nechat tlít tam na věky), Lukull že měl jemný jazyk, Cicero že mnoho mluvil – k tomu připočtěte kořist,

podobnou, již čilý jinoch nabral z kosmu hellenského, potom vtipy, anekdoty, o všech směšných professorech,

zkrátka, seznáte, že nijak s tím. co nes si do života, nebyl za námi. Pak práva studoval a při nich čestně

tančil ve všech velkých bálech, řečnil v spolcích, tahal kočár slavným zpěvačkám a k ránu zpíval vlastenecké zpěvy

s druhy v spících ulicích pod čamarou pyšně nose všeslovanskou trikoloru. Četl leccos. Pamatoval

nejraděj si místa, jimiž mohl řeč svou nebo hovor nenápadně šperkovati. Konečně dal na vždy vale

studiím a vstoupil v život. Že byl bohat, stal se pánem svého času. Vstával pozdě, klel na fádní dopoledne,

které trávil na Příkopech, liduprázdných, opuštěných; po obědě sedal s druhy v kavárně, tu robily se

vtipy, žerty, anekdoty, přeházeny denní listy, pak se šlo zas na Příkopy. Tu byl Jiří ve svém živlu.

Řetěz luceren vzplál do tmy. Z pod závojů ženské oči třpytily se. Šumot šatů, hovor, šoupající kroky,

míhání se různých postav příjemně jej rozjařují. Děkuje a pozdravuje svoje známé. Tu si letmo

zahovoří: nový klípek, nový skandál, někde nová toiletta... Táhne k sedmé, čas to jíti do divadla.

Ne tak z passe, ale že tam chodívají různí známí, že se může zítra vtipně kritisovat kus i herci.

Jenom ballet vždy se těšil nepokryté přízni jeho... Před rokem mu zemřel otec. Dal jej pohřbít s pompou skvělou

(kněží pět a velká hudba, všecky spolky) – objednal hned na hrob mramorový pomník, s vyzlaceným nápisem,

pak vsed rychle do kočáru a jel nazpět do Prahy... Nyní kráčí vlažnou nocí. Světlo plynu v dlažbě vlhké

splývá s leskem měsíce... Řady domů obestřeny tmou jsou šerou. Kalným kmitem se v nich třpytí oken sklo...

Na blízku kdes hrčí kočár, v pusté ulici to echem rozléhá se... s těžkopádnou samomluvou po chodníku

potácí se jakýs občan... v stínu domů plachým krokem zamihla se ženská bytost... Jiří s hlavou nakloněnou

kráčí zvolna. Nepřemýšlí. Vidí jen tam v pokojíku štíhlou dívku zadívanou v světlo lampy... – Není času

na věc takou pošetilou jako moje přemýšlení – povídají ty rty její... Jiří si to opakuje

maně tak a polohlasem. Náhle z malé krčmy před ním vyvalí se chumel postav s křikem, řevem, nadávkami.

V pruhu světla, které lije ven se z otevřených dveří, kmitají se pádné pěsti a zní výsměch – bijí kohos,

pak pruh světla i ta vřava znikne... a dál z nitra krčmy ozývá se přitlumeně zpěv a vzlykot harmoniky.

Z tmavé dlažby pozdvihá se lidská postava a kleje: „Bando! luzo! luzo! sběři! Já, hráč falešný!... Vy, pane,“

(na Jiřího obrací se) „Vy snad víte, kterak lehko padne karta z ruky na zem! Však je dobře, dobře mi tak,

proč já, vzdělanec, se míchám k takým lotrům!“ (A již kráčí podle Jiřího.) „Tu máte lid náš! Oh, my máme lid! Toť

rakovina, na níž hynem národně i politicky – ano, pane, žádná basis...“ – odkašlal si. „Znám ten lid... já býval, pane,

učitelem... divíte se? Ba, ba, též se divím dneska... Tak zlý osud srazit může člověka!... Mé štěstí, pane,

že mám dceru... Dobré dítě... Je to moje Antigona v bídném žití... Máte, pane, jistě srdce v pravém místě,

máte jistě účast se mnou – děkuji Vám. Dovolíte, seznámím Vás s dcerou svojí – tam v tom domě – nedivte se –“

Jiří zrychlil krok. Za prvý ulice roh zahnul rázem. Jak by na něj sprcha špíny byla padla, otřásl se...

Táhlým tempem s několika věží zaznívá hlas hodin, na dalekém nádraží kdes píská vlak... Pak ticho... ticho...

„Dcera nevěstkou a tatík pěkně vybarveným lumpem – měl jsem čest dnes udělat si známost s vzornou rodinou –“

zaironisoval Jiří – ale hned se zjevila mu hlava s rozčísnutým vlasem a ty oči, čisté oči

dívaly se na něj dlouze s nevýslovnou výčitkou...