I.

To ďas ví, jakou divnou logikou se naši snové za chvil nočních řídí! Co všechno spletou, jakou oklikou útočí na ty nejslušnější lidi,

jak žerty, šaškovinou všelikou vše strhnou v bláto – člověk, když tak vidí jak čeládka ta vede hříšno si, poslal by na ni Thuna s „výnosy“.

Jsem slušný muž: jak nebýt v rozhorlení, když taškář sen tak v zbůjném násilí docela ministry mi kreslí v snění s oslími sluchy? Nebo za chvíli

před zrak mé duše, ve zlém vytržení Zákrejse* kouzlí v krátké košili, jenž strašnou rukou, v níž se chvěje metla, rozhání revoluční „Nová světla“?

„Snem prý je život,“ řekl někdo kdysi, „Sen životem,“ to kdos zas obrátil. Jak takový chlap něco vymyslí si, aniž kdy vlastně v tom kus smyslu byl!

Já s jedním mužem – byl to páter kýsi – souhlasím v tom, že sen je ďábla díl, vzduchový zmetek, zhouba duše jistá, metafysický lotr, anarchista.

Mně zdálo se – což ovšem měl jsem říci hned na samotném básně začátku, než zodpovědnost vinu vrhající já vlastenec a člověk v pořádku

chtěl odmítnout a s rozhorlenou lící odmítám pro vždy; ani za řádku zde nestojím já se svým přesvědčením – a proto řek jsem, jak snů málo cením.

Já ve snu viděl u velikém šiku na zaprášené rovné silnici mohutné vozy Božích bojovníků v rozlehlou dálku hromně dunící,

a svatá hrůza v tomto okamžiku mou duši jala silou drtící, jak před zjevením na zem jsem kles v ráz a jako lístek osyky se třás.

Sudlice, meče, cepy, palcáty, šišáky, štíty – požehnané zbraně, ó líbal by vás ret můj dojatý, jak na monstranc kdys já se díval na ně;

z musea znám je, visí rezaty, zamčeny dobře v zaprášené schráně, ach, vyšly z mody – zde však v slunci plají a místo své a dobu svoji mají.

A kde jste vy, vy otci sršatí, obhájci pravdy, přísní horlitelé? (tak tážu se a cítím v závrati, jak krev mi buší, každý nerv hrá v těle,

a již se chystám hymnus zpívati v bezvadných slokách, rýmy přeumělé, as „perly písní vrtat ducha šídlem“* a Husiti mi měli býti zřídlem).

V tom čert, čert živý, jak jím s kazatelny strašívá páter zbožné věřící: na hlavě párek růžků viditelný, jak op chlupatý, zlobu na líci,

pak známý ocas, jímž čert prozřetelný opírá o zem suchou zadnici, a rudý jako flanel jazyk z huby se vymršťuje přes špičaté zuby –

tak vedle stojí: „nuže dívejme se!“ a dupne o zem známým kopytem. A zrak můj k zřetelným se tvářím nese na těžkých vozích, úcty pocitem

se hruď má plní, v čele kalich pne se, jímž kněz, oděný černým hábitem, těm vozům žehná v svaté chvíli této, ó znám jej, znám jej – Rokycana je to.*

„Hm, Rokycana – inu, duška zlatá,“ povídá čertík, „liška podšitá! Má sice v srdci stále kompaktata, než jazykem je stále zamítá;

chce u císaře persona být grata a vůči lidu zase Husita, tu a tam rád se miliskuje s pány, chce slovem: býti hezek na vše strany.

A je. Jak jednou Napoleon Goetha* si pochválí, tak o něm výtečně řek císař Sigmund před očima světa: „Nu vida, tedy člověk konečně!“

(Ó kdyby mohla kletá česká četa atomy prachu jeho společně pozřít a zažít – pak je v lásce mám – děl císař, či jen myslil, nevím sám.)

Dar jazyka má; otce Žižku kdys** pořádně spletl (doufám, žes to čet, však o tom mluví dodnes dějepis) a sám bys mohl tady uslyšet:

on řekne: „ano“ – a když výtka čís jej stihne, dí: „ne, povídal můj ret –“ a proto bratří milují jej z duše: On pavéza je, kopí jejich, kuše.“

„Proč bratr vedle je tak ustrojený,“ dím k čertu, pojav k němu důvěru, „na těle nese župan staré ženy, neskrývá v šišák rusou kučeru,

proč zrak má prorocky tak vytržený jak hašiše by pozřel nádheru, co šeptá asi blouznivými slovy práčeti svému, mládci Penížkovi?“

„To Sybilla je božích bojovníků,“* mi praví čert, „ó žena obrovská, ten zrak, ty uši, ten nos a dar jazyku (dotace mohla být to čertovská)

žádnému nedán více smrtelníku a nebude dán, taká královská schopnost se lidem nesmí uděliti, má-li bůh bohem a čert čertem býti.

Ta Sybilla vše vidí, všecko slyší, vše cítí, chutná, čichá z daleka, let ptáka vyloží i lejno muší, že trne všední rozum člověka,

a Husiti v ní mají trefu vyší a císař Sigmund toho nečeká: Když sto mil odtud jenom trochu škytne, ta Sybilla to bdělým uchem chytne.

Za doby války pěje ona žalmy prorockým stylem, mrštným jazykem rozdává při tom bratřím pochval palmy a premie gest velkých, s povykem

když v bláto padne kdos, tu vzdychá: „Žal mi je tebe, bratře,“ barví pemzlíkem mu jazyk, údy, štít i šaty z koží, až je zas bojec bezhaný a boží.

Zná prorokovat: ona řekne zpříma: „my vyhrajem!“ (a ježto vše tu má vždy stránky dvě), hned za chvílinku hřímá: „neb prohrajem!“ – a lid se zadumá

a čeká, čeká – pak jej podiv jímá, že Sybilla ta vždycky pravdu má a trne, vznáší oči zbožně k nebi a tuze diví se té bystré lebi.

Krev neprolévá, nepatří to ženě; a když přec někdy v bitvy rachotu vypálí dělo – ihned neprodleně i běsným vrahům v mírném šepotu

vykládá to a ono rozčileně, že nerada tak, že má tu a tu zásadu nebít, že ta rána milá z papíru byla, a že netrefila.

A navzájem když někdy bludný šíp ji škrábne trochu, mrazí jí to kosti, tu skryje líc svou v sukně řásné cíp a spustí kázáníčko o svornosti,

v níž prý by bylo všechněm lidem líp, nač prý ty mordy, nač ty činy zlosti, to její zvyk. Ten onen cynik z davu dí, že má patu vždy, když ztratí hlavu.“

„Můj čerte, dosti,“ znepokojen pravím, „dej mi už pokoj s touto Sybillou, propasem snadno povídáním žvavým ty druhé reky; vozy v tahu jsou;

viz, rázné hlavy s vousem poletavým, ó pohleď na zjevy těch kmetů dvou, ty krásné brady! Zde bych chtěl se příti, že tito dva jsou řádní Táboriti?“

„Eh, eh,“ čert kašle, „toho s bradou bílou za koho máš?“ „Nu Prokop Velký, rek.“ „Cha, cha, cha,“ čert se řehtal mi vší silou, „a zatím je to malý Adam,“ řek,

než dobrý bijce, duši má vždy čilou a proudem času důsledně se vlek, zdvih prapor, složil a zas zdvihl jiný, jak čas to nes a gusto domoviny.

Byl papežencem, s pány jedl z mísy, čas kázal – honem vale papeži, a již se mezi pražské čety mísí a bojuje, jak reku náleží,

a zas čas kázal, rek se znovu křísí a s kališnickou táhne mládeží, a čas-li přijde: rudý prapor zvedne – je v povaze tak jeho předůsledné –

Být Prokopem? Ach, co by z toho bylo pro toho reka? Trudný žití lán! Jej vlastní vojsko u Plzně by zbilo, pak padnouti by musil u Lipan,

pak víckrát z cifer neskládal by dílo a parátním by bijcem nebyl zván a nejhorší: za půlpáta sta let by Vlček o něm trudnou drámu splet!“*

„A druhý?“ „Hleď na slova zářivá na jeho štítě, přemysli jen toto: „My máme pěstě a vy kladiva, osvětou k svobodě se bijme proto.“

Oh, humanista! Pěkně drtívá rýpavou mládež, serve se s ní o to, co svatého mu – svatým v každé době jest podřipský ten heros jen sám sobě.“*

„Tys jízliv, čerte!“ „Jízliv! Ha, ha, ha, dívej se, duško, dívej se jen hezky! Zde Táborita, jemuž nesáhá ni po kotníky žádný bijec český!

Mazán je bohem, jak to přísahá Sybilla vždy, když meče jeho blesky sypou se vrahům na ztrnulé šíje – a jednou za rok rek ten vždy se bije!

A byť měl v štítu fajfku – znak to míru – on rve se rád, a hrůzu kalicha do dálných končin zanes v krve víru, i v polské zemi dítě nedýchá,

když máť se zmíní o tom bohatýru, to od těch dob, když polská pleticha zaskočit chtěla reka toho lestně – meč vyzubil – však zbil je všechny čestně!

Je hrozným v poli v radě hejtmanů je moudrým, vážným. On řek krátce jednou: „Nesolme!“* Roty našich katanů sůl snědí sami, útroby jich zvednou

se strašnou žízní. Budou ve stanu pít a pít, zpilí lehnou si neb sednou, pak naše meče...“ z těch dob boží reci co požívají, neslané jsou věci – **

„A vedle onen, který k praporu se tiskne plecí?“ „Kašička ten, muž, feldvébl-manipulant Táborů, jenž pohromadě drží tuto druž:

když zle je, otevře úst závoru a olejovou na ně pustí tuš, bouř sváru tiší, kompanie strojí, obstará kuchyň, když jsou bratří v boji.“

Zjev podivný mou pozornost teď chyt: ohromný vůz, v něm vidím rytíře, na jehož plecech vidím těžce tkvít cos jako dva hrozné rybí měchýře

nadmuté bílé – začnu zrak svůj třít, vždyť podobného cos je k nevíře: jsou balony to, jimiž snad se lítá, a kde to vzal ten čacký Táborita?

„O homo stulte, kříž to s lidma těma!“ sprásk pracky čert, „rci, neznáš lidské plíce? Když v hrudním koši chudák místa nemá, tož na kšandy je dá a na petlice

a tak je vleče bojů peřejema, v žár slunce, v déšť a v divé metelice, jak jeden svatý, který klidně kdes svou usečenou hlavu v ruce nes.*

Než bratr Dyk i jinak vzorem jest, jak člověk totiž; všecka úcta před ním, kat karbanu a milec jara, hvězd, hajitel vdov i panen; dechem sledním

ti bude hájit potlačenou čest – nu, bych to zkrátka řekl slovem jedním: muž mého srdce. Bojců ensis, murus, integer vitae, darebáctví purus.“*

„Kdo onen zamračený Husita, jenž jaksi zdrcen na voze tu stojí?“ Schismatik, bludař. Vztáhl, necita, k Sybille ondy drzou ruku svoji

a nařk ji z soulože. Však omyta nevinost její byla na souboji, jejž reci svedli: Rokycana, jiní div nezbili ho. Bude hodným nyní.“**

„Ký divný vůz to? Muži divocí zatrpklí, tiší – co jim schází tady?“ „Nic víc než otec. Jsou to Sirotci, již k hejtmanům se nezvou do porady,

teď užírá je touha po otci, ač neměl nikdy jej ten hlouček mladý, a pak jej tráví bázeň vrchovatá, že hejtmani přec přijmou kompaktata.“

Dívám se na ně: bratr Šamánek, Šíl, Krumbholz, Purghart, čert však už mne dlube: „Hleď, na voze zde samotinký rek, statečný roháč, pan Jan roháč z Dubé!“*

„S tou frisurou?“ já nesměle jsem řek, a čert se na to jenom zlostně škube: „Pan roháč,“ dí, „jenž jak lev na svém tróně na voze sedí nebo na Sioně.

Z ruk mozolných si Sion vystavil, ten bojec boží, jako Rokycana a v dálné kraje Tábor proslavil jak bratr Grégr: Sigmundova pána

v urputném boji lítě zkrvavil, ta čest mu budiž po vše věky dána. Kam po světě jen jméno Hompesch** vniká, jde hrůza sionského protivníka.“

„Viz dál! Toť Pacák! Vyšel z Kutné Hory, kde bylo stříbro, Němci horníci, šosatý kabát zavřel do komory, vzal přilbu, oruží, meč v pravici

i vypaluje Sigmundovy dvory a kostnickou mstí strašně hranici – postava malá, ale duše smělá, že špýchar příbytkem by míti měla!“*

A vozy jedou, jedou, jedou. Muži posupně z nich se na svět dívají. Ten navleká své tělo do oruží, ten palcát čistí, ten tam potají

tře vonou mastí drsnou svoji kůži, ti dva zas bratrsky se vískají – v bitevním šiku, za vlast ve zápasu, nebylo ovšem na ty věci času.

Zjev lahodný! Do divé melodie zapadá jemný selankový tón: Tam Husitka se k Husitovi vije, a jako mocný javor stojí on –

oh, obraz plný luzné harmonie ti táboritští Baucis, Filemon!... Čert jaksi kosmo k vozu tomu zřel a tiše skoro opatrně děl:

„To bratr Schwarz a sestra Schwarzová. On jesti právem jedním z podobojích a ona právem žena rekova* provází muže v štrapácích a bojích.

Kde nedostačí ruka mužova, tam ona tne – a kát se z hříchů svojich ten může, koho stihne třeba maní, špičatou hroznou vládne ona zbraní.

Viz na voze tam reka mladistvého, v šišáku lesklém, v čisté košili! Do zadu otočena hlava jeho a proto státník ten se nemýlí,

je vidný na zad, dohádá se všeho, co právě bylo – chladné Semily jsou Betlémem, kde uzřel světlo světa, a Poděbrada má v něm tato četa.**

Zde prázdný vůz! Hleď! Bratra Sehnala* prý místo. Jeho nezná nikdo z bratří. Jen v žoldu den kás ruka nekalá se v řadě druhých nastavených spatří

a o té ruce pověst povstala, že jistě bratru Sehnalovi patří – – nepatří, patří – je to záhada, kde není bratra, tam čert nehádá!“

„Buď pozdravena hromným mojím řevem, houfnice těžká, spáso národa, tys tlama lví, jež bouří svatým hněvem, ty rodíš mládě, jež je svoboda,

kdo slyší tě, kdo kojen tvojím zpěvem, ten vrahu duši nikdy neprodá – ó lide český, duch slovanský žije, jen pokud toto dělo vrahy bije!“

Tak zdravil jsem – dle dobrých básníků houfnici marianskou; lotr ďas dle pekelného svého návyku, jenž vznešené hned zvrátí v drzý špás,

smál se mi tuze, špičkou jazyku sem a tam šlehal – zatím kolem nás ohromný vůz, na kterém ona byla, se těžce bral, až kola rachotila.

„Víš-li pak, jak se houfnice ta dělá?“ „Nu, čerte, řekni.“ „Díra vezme se, skutečná díra, prázdná, prázdná zcela a kolem ní se dužin nanese,

jež broncují se, až ta masa skvělá jak ryzoryzí zlato leskne se –“ „Fuj, čerte, třikrát za tak starý vtip.“ „I čertu o ní těžko dít cos líp.“*

A čert se směje: „Nuže, nelením ti říci více. Hleď na její tělo.“ Jak ten, kdo trápen zubů bolením obváže šátkem hlavu, líc i čelo,

tak vidím podvázané s uměním ohromné křídlo, jež má ono dělo a udiven se nachyluji k čertu: „Jak rozumět mám takovému žertu?“

„Tak,“ řekl. „Přišla jednou doba krutá na boží bojce. Tlupa křižáků je měla v pasti. Kopí dobře kutá mířila na ně. Rovna přízraku

smrt stála podál, lebka její dutá se kývala – až hrůzno diváku – však bojovníci boží vzpjali síly a jako vždycky čestně zvítězili.

Pomněli Žižky, jak na hoře jisté* rozprostřít kázal ženské zástěry – – však znáš to as – i vzali prádlo čisté, kapesní šátek, tábor veškerý

se skupil kolem – nyní, vrazi, vizte tu sílu pevné v sebe důvěry – svázali křídlo! Vrahy úžas chyt, a strnulými protáh boží lid.

Tak šátek zůstal. Jest jim svatým znakem, praporem, heslem, mocnou záštitou, od těch dob dělo už jen prachu mrakem střílívá. Koule nebezpečny jsou

a zbytečny, jak dobrým bystrozrakem Sybilla míní. Černí pokrytou zříš četu kol? Toť bratři kanonýři, jenž dělo čistí, naplňují, míří.

Zde bratr Tůma, nazván Krvavý. Muž všestraný je bojcem, kazatelem, zná lebky bít, že víc je nespraví ni anděl s nebe, mistr v slově vřelém,

lid roznítit zná proti bezpráví, je každým dechem víry hajitelem: ó lide český, hrr jen na ně, na ně, bij, tepej, neživ, k předu, jmenem páně!

Zde bratr Schulz, je postrach rozkolníků,* domácích škůdců; nezmar zázračný, stokrát mu vetkli mezi žebra dýku, stokrát už ráj ho jímal oblačný,

on stokrát vstal na úžas protivníků a krve zrádné vždycky přelačný, vrh stokrát v boj se – řídké jubileum, on zkrášlil vlast – patria, orna eum!

Tu bratr Holeček.** Jsem čert, však milo je mně vše vznešené. Hleď toho Husitu jak myš chudičká dálná slávská země už dobrých třicet roků živí tu –

oh, Černá Hora rodí statné plémě, jsou chudáci, však v hrdém pocitu, pro statnost všechny síly nasazují a stipendiem jej zde vydržují!

On jest jí vděčen, pravda; viz teď, viz: troufalé práče (po otci je zván Hořica,* tuším), na potulkách kdys zabloudil v onen chudý země lán,

teď v kruhu práčat celý cestopis povídá o tom – a ví sám bůh pán, ušklíb se nějak – černohorský rek mu ihned vlepil rázný pohlavek.“

„Zda zrak mě šálí,“ vzkřiknu vzrušen teď, „hleď, čerte, muž ten, známá mi ta hlava, po stranách klapku má, ó čerte, hleď, jež plachým ořům na oči se dává,

ó rychle, rychle, dej mi odpověď, toť on, toť on, hle, jak ta ruka pravá strunami velké těžké lýry bloudí a melodie jakési z ní loudí!“

„Toť on,“ děl čert, „jenž Písně otroka* těm bojcům pěje. Tyrtaj jejich boje. Klapky mu dala chasa divoká, by nezřel bandu, která okolo je.

Tak pěje, pěje slepě, z hluboka, prý působí to dobře v širší roje – však kdyby prozřel – on je poet pravý, on bil by lýrou o ty pusté hlavy!

Ó žel, proč zbloudil?! Proč že zlaté struny neladil k poctě děv a rytířů, vesnických zvonů, tiché v borech luny neb milujících v nivě pastýřů?

Mně milejší je taký poet juný než Homer táboritských krunýřů, jenž hluché duše plní zpěvem svým –“ „Jsi ale, čerte, sentimentálním!“

„Tu bratr Kalaš, přísný bohoslova** liturgik znatel“ – „Čerte, teď už však chci míti pokoj. Výklad tvůj se snová hlemýždně trochu. A já ubožák

propás řad vozů. Soukáš hloupá slova a poslední mi mizí v prachu mrak, než tu se ještě něco cestou šťárá, patří k nim také tato bídná kára?“

„Mám mlčet a už zas se v novo ptáš? Ach, tato kára, tajný arsenál Krvava Tůmy. Dobrý bojec náš má druhů svých a má tu vlastní kal,

v němž v sobotu (den čištění to váš) vypírá zrady, mdloby, hnisu pal – a bojci boží, ač jsou na ni hrdí, říkají tajně, že přec tuze smrdí.

Viz za ní druhá! Jako malé tele, jež neodběhne v dálku od krávy, ta menší zde se drží obezřele té, jíž caruje Tůma Krvavý,

ač malá je, té velké stačí skvěle a bojcům zápach její voňavý je na zemi i vodě stejně drahý: on kanál připomíná matky Prahy!*

Je legitimním děckem káry oné a latrinou hlav čackých Husitů. Ji splodili kdys v jedné chvíli vonné Pacák a Sehnal v temném úkrytu,**

však otcovství své, hlavy bezúhoné, přísežně zapřou vždycky v chvíli tu, když zlobí se i bratři v okolí, že páchne to víc než dřív kdykoli.

Též práče oba reci najali, jež jí část lepší sama sebe dává: Klofácius,* to mládec troufalý, ji mozkem, slinou svojí nepřestává

krmit a krmit** – vrahů v přívaly pak plnou rukou hází to a mává – buď sláva tobě, mládce čilý, jarý a práci tvojí nejkrásnější zdary!

Tys dobře pochopil svůj úkol čistý hned v jaře žití! Tam, kde Tůma sám svou dráhu končí, vstavils krok svůj jistý a pyšně čelo vznášíš ke hvězdám!

Vlast znamená tvé jméno v dějin listy, tys pomáhal jí stavět slávy chrám – jen dále pracuj, čacký bojovníku, jenž nemá rovna v řadě vrstevníků!

Ostatně je v tom luzná symetrie: Napřed je palcát, jímž se jménem páně do lebek vrahů za hranicí bije – vzadu dvě káry, odkud zase bráně

jednotu vlasti, husitský voj lije na čela, oči, temena a skráně domácích škůdců mok ten smrdící – toť vidno: každým coulem chlapíci!“*

Dohřměly vozy... Arsenál se ztratil v šedivém prachu. Dálné hučení mi znělo v sluch. A teskný cit mne schvátil, to z toho čertovského mluvení,

já Husity si maloval vždy, zlatil a on s nich takto strhá třepení, i ptám se ještě rety třesavými: „Což bratr Žižka není mezi nimi?“

„Slep každý je, však Žižkou nikdo z nich,“ se zubí čert, „než, prosím, tuto větu, nečítej v účet vtipů ďábelských, ta není moje, ač mi sjela s retu,

já vzal ji z panny Krásnohorské knih a jak jsem vzal ji, tak teď, prosím, je tu, ač autorka by také zde být měla, vždyť Husitka to čistokrevná celá.*

Při panně té mi jedno divno jen: své celé žití ona bojovala, tož v ležení vždy byla noc i den, a manévry tak mnohé prodělala,

a známe přec, jak křehká ctnost je žen – než ona přec jen pannou zůstávala a zůstala – to, prosím, ctnost je tuhá, dnes nedokáže to už po ní druhá!“**

„Frivolní čerte,“ bouřím v rozhořčení a ženu se po špatné potvoře – on vybuch v smích: „Můj vtip to, prosím, není!“ a jedním skokem byl kdes nahoře – –

a tak jsem vytrh z hloupého se snění, otevru oči, měsíc v prostoře mé jizby tančí... tedy ještě čas... i leh jsem na bok a spal dále zas...