I.

Čtenáři můj, znáš snad dosti zdařených i špatných maleb, které v sytých barvách líčí (rubíny, krev, zlato, jaspis)

západ slunce? Odpustíš mi otázku tu, ba, snad budeš blahořečit autorovi, že dí krátce: Nade Prahou

slunce právě zapadlo... Sobota je. Měsíc květen. Jevištěm je pátá čtvrt... Žhavý den po slunce sklonu

poprvé si z hloubi oddych. Vlhko jakés chví se vzduchem; různé puchy intensivněj zavánějí po ulicích

křivolakých, úzkých, krátkých. Zavřeny jsou bídné krámky zbožných dětí Israele, ale tepna žití bije

kolem nich přec bouřným taktem: pestrá směs tu lidí víří za hovorů, smíchu, žertů, dělníci, již od výplaty

v umazaných šatech přišli, vojáci a pobudové, fabričky se žlutou lící, s vlasy v čelo sčesanými,

štěbetavé služky křičí kolem kašny, sešlé ženy, bledé děti na svých rukou, přede dveřmi domů stojí

hovoříce ostrým hlasem; z krčem přízemních už kmitá světlo plynu, utlumené červenými záclonami,

místy skřek zní harmoniky – tepna žití bije... bije... Osm hodin... Hlahol zvonů rozlehl se nad Prahou...

Harmonické dumné tony zapadají v tuto vřavu... Svatá chvíle... Hluché kovy nad uhaslým dnem tím žhavým,

nad tím mořem rudých střech, nad tou spoustou různých věží, nad tím šerem splývajícím ve spletivo dusných ulic,

nad vším, co se v nich teď hýbe, nad radostí jeho prázdnou, jeho žalem, pychem, bídou, vášní, pokrytstvím i láskou,

nad tím chabým, malicherným, efemerním lidským „já“ – šumí kamsi v klenbu nebes svoje: Ave Maria!...

Na rohu dvou křivých ulic dům ční čerstvě obílený, celým patrem převyšuje rudé střechy sousedů.

Spuštěny jsou žaluzie ve všech oknech, mrtvo všude; ve výši jen, ve vyhlídce v jednom okně bílá hlava

a dvě spjaté suché ruce, modlící se stará žena hledí do oblaků rudých; – pěkný kontrast: dole život

divý, vírný, nevázaný – zde už konec; bílé vlasy, modlitba a – málem bych byl spředl pěknou paralelu,

jak kýs básník patetický – stařenka však k mému štěstí (bylať asi oslepena leskem nebes) začla zírat

na to vírné žití dolů, její dobré staré oči kmitly náhle překvapením, její suché scvrklé ruce

rozpletly se od modlitby, opravily trochu účes – stará paní zmizela. Do domu kdos vešel právě.

Stoupal po vrzavých schodech jistým krokem, za kliku vzal jedněch dveří, vstoup a prošel krátkou předsíní. Zde stála

zbožná stařenka už s hora: „Aááh!“ a podává mu ruku. On ji stisk jen koncem prstů. Stařenka hned otevírá

druhou rukou jiné dveře, hlavou třese, vypravuje, – chaos bez porozumění – její host však beze slova

vchází v otevřený pokoj, ač tma čirá z něho zeje. „Byla bych se spíše smrti nadála dnes!“ pokračuje

šiplající stařenčin hlas, „než vás tady! Kolik neděl je už tomu, co jste poctil návštěvou nás naposledy!

Už půl roku! Hrůza věru! Vaši známí říkali mi, že jste ženat! Já se smála – oh v tom jsem já ženský Tomáš!

Ten – a ženit – říkala jsem!“ Zatím dlouhý sklepník rozžal světla na třech velkých lustrech: salon objevil se oku

zlatorudě tapetován, plný mramorových stolků. Se stěn z barokových rámů dívají se barvotisky

polonahých ženských postav. Za odřenou portièrou stojí klavír. Vzduchem chvěje divný parfum: víno, tabák,

vůně rozpuštěných vlasů. Rek můj (čtenář odpustí snad, že jej v závorky zas vleku: závorky, toť kabinet můj,

kde si s čtenářem tak s chutí beze svědků porozprávím; tož ten „rek“ můj vlastně rekem ani není v onom smyslu

starých pánů romantiků, já jen zvykem tak jej zovu, nežli jmeno jeho zjevím) sed si v kout a skřížil nohy,

cylindr svůj vstavil na stůl, vmet do něho rukavičky, pousmál se na stařenku, jež si sedla proti němu.

„Nu, což u vás?“ zamnul ruce, až v nich zapraskaly klouby. „Všecko šlo svým starým krokem, a jde do dnes... Ale něco

přec se stalo... Zemřela mi Kata!“ „Ah, kdy?“ „Pět, šest neděl je už tomu. Já jsem byla zrovna u ní v nemocnici...

Chudák malá! Věříte mi, že jí bylo teprv šestnáct? Nerada tak umírala! Jak ty oči dívaly se

na mne plaše, úzkostlivě! A jak byla k nepoznání zohavena...“ drobné slzy zakmitly se staré paní

na brvách. „Hm, citlivá jste, madame, věru,“ host se usmál. „Však to byla také chvíle, jež se nedá zapomenout,“

madame prohodila přísně. Rozmluva šla dále volně o lecčems; host ironicky glosoval, a stará paní,

kde jen mohla, zahýbala v široký proud svého citu. Zatím salon začal živnout. Vcházejí sem dívčí zjevy

v pestrém fantastickém šatě, smělý pohled žhavých očí, úběl nezakrytých ňader, ostrý parfum, nahé rámě,

plná lýtka – ano, ano, jsou to citu bankrotářky, jež v té herně světa hrají o kus chleba; mládí, krásu,

žert a úsměv mají dneska – zítra karta jinak padne, a vše navždy prohráno... Němým klonem hlavy zdraví

hosta, jenž je přeměřuje vynuceně chladným zrakem, zapalují cigarety, notují si melodie,

vtipkují se bezstarostně – vše jak včera, jak snad zítra. „Tam tu štíhlou v černých šatech,“ pošeptává hostu madame,

„dovolím si doporučit vaší ctěné pozornosti.“ A ta štíhlá v černých šatech cudně upjatých až k šíji,

jediná, o níž bys řekl, že ti nějak připomíná mezi těmi Venušemi Marketku – ta s lící svěží,

okem modrým nezapadlým, vlasem pěkně rozčísnutým nad čelem – ta pokouší se kouřit právě cigaretu.

Jde to těžce, dým ji dusí, kucká se a zas se směje, až jí svítí drobné zoubky jako řada perliček.

„Slečno Lucy,“ volá madame. Přišla, klonila se hostu s graciesní žertovností; usedla si proti němu,

zadívala se mu v oči a dala se do smíchu. Madame vyšla. Reka mého provál ten smích modrých očí

až do posledního nervu: ironická apatie spadla s něho, libé teplo chvěje celou jeho duší,

cos jej nutí smát se hlasně bezstarostným smíchem dětí, dělat nekousavé vtipy a pak zajímavě mluvit –

oh, toť kouzlo ženských očí! (Čtenáři můj, prosím, poslyš: psycholog mým lidem vůbec vyčte asi kotrmelce,

nemožnosti v kresbě povah – proto předem prohlašuji: tomu, co zde lidé zovou povahou neb charakterem,

nevěřím – mám jiný názor od nejlepších filosofů, je v něm trocha materie, trocha mystiky a temna,

do veršů však musí jít. Naše „já“ jest pouhý otrok žaludku, počasí, nervů, nejčastěj však podvolí se

jinému „já“ našich bližních, buď že toto silnější je, vábnější buď, neb že opak našeho „já“ – tak jsme všichni

jenom chameleoni tu, pravda, přiznám, s jakous slabou vrstvou barvy základní, ta však obyčejně mizí

v spodu nachycených barev. Čili rčeno řečí vědců: člověk jest zde výslednicí vlivů zevnějších, a duše

fotografickou je deskou. Magnetismus – než teď dosti, nechme šedých teorií, ti dva zatím hezky živě

rozprávějí a se smějí.) Pěkné thema! Svatojanská pouť a naši venkované, ohňostroje na Vltavě,

pestrý život na ulicích a tak dále a tak dále – thema, které mnoho lidí a, než rek můj, s větším duchem

dovedlo už zaujati... V saloně je zatím hlučněj. Při víně a při sodovce sedí hosté. Tu pan Plojhar

blíže stolku mého reka zasmušuje krásné čelo, kouří třetí cigaretu a už po nich jaksi bledne;

tu pan Brouček vypravuje o svých cestách nekonečných, co mu zatím kyprá děva ručkou zacpává už ústa;

Verunský tu, sochař sešlý, podepírá o stůl hlavu, přítel jeho, vulgo Život, do uší mu stále hučí

otravné své sentence; dál pan Klement... (jeho příjmí neznám) sedí stranou v koutě, sentimentální list píše

(myslím čtvrtý) svému druhu o své platonické lásce, úkosem však při tom měří jednu svůdnou černovlásku;

onde Bohdan, od Šumavy statkář jeden, od maléru s „Vlaštovkami“ vrh se rázem sem na kluzkou cestu žití

a, jak zdá se, líp mu svědčí: jednou rukou obejímá krček černé bajadery, druhou rukou nese sklenku

k jejím rtům a řičí smíchem; Ronovský tu zasmušilý v potu tváře napodobil mrazivý klid Oněgina.

(O Ronovském spis mám velký, myslím deset tisíc veršů, rýmovaný ve svém stolku; jako každý řádný poet

psal jsem také kdysi Fausta, ale prozřetelnost vyšší bděla nad ním: Ronovský můj pohroben je navždy v pultu

pod rubrikou: antiqua má); pár pak mužů, starších, mladších, z jiných romanů a novel hovořilo s dívčinami –

vzduch se zatím plnil dýmem, horkým dechem a v tom klidně naši známí dál se baví. „Tož vy byl jste v Italii?

Závidím vám. Života půl dala bych tam za půl roku.“ „Proč?“ „Tak. Je to asi, myslím, něco velikolepého.

Nelze to snad slovy říci. Já to cítím vanout z písně; ,Kennst du das Land...’“ „Snění, snění, tradice to poetická.

Hleďte, prosím, moje dojmy: Na najatém mezku jel jsem přes Apenniny. Nu, Florenc, modrý Arno, modré nebe,

celé olivové háje – ale na všem, na všem sledy milionů hloupých očí, otevřených úst a echa

Baedekrových citátů.“ (Od vedlejšího tu stolu stihl pohled povržlivý mého hrdinu – pan Plojhar

indignován vyslal jej.) „Potom Řím,“ on pokračoval, „pěkná věc. Já sběhal chrámy, pozřel sbírky, katakomby

prolezl jsem do poslední, uviděl pár kardinálů, papeže a v parlamentě pěkný výstup oposice,

nudil jsem se ve zející Campagni, klel na přípřeže, horko, mouchy, řetkev, česnek – je to hrozná kapitola

o italské kuchyni – k tomu všemu náhle sevře vaši hruď bolestná touha po té začazené Praze –

a ten nejrychlejší rychlík, jenž vás na sever zas veze, je vám pravým hlemýžděm –“ Piana zvuk ostrý, vírný

přerval tu řeč mého reka. Hráli valčík. Sprcha tonů vrhla do té společnosti nový ruch. Tu jedna z dívek

dupala dle taktu nohou, jiná tleskala si v dlaně, jakýs mladík s bujným vlasem pojal štíhlou rusovlásku

kolem pasu, tančili tu mezi stoly. Polohlasně jako v snění notovala Lucy vysokým svým hlasem:

„Vždyť jsme jen jednou na světě, mládí a krása odkvete, stáří si sedne v naši líc – a mladými nebudem víc...“

Naklonila hlavu. Smutek plaše kmitl jejím okem, však jen chvilku... Přejela si dlaní čelo. Jako vzdorem

pohodila nazpět hlavou, zasmála se. „Nu, což dál?“ (Čtenáři můj, nemysli si podle jednajících osob,

podle této lokality, že je autor těchto veršů světák, člověk prostopášný, rebel proti světským řádům,

nemorální pustý cynik, jenž chce strhnout poesii s modrojasných čistých výšin kams do bláta orgií –

ne, on prostičký je šosák, otrok svojí kanceláře, občan, jenž své platí daně, jenž má klidný názor světa,

mírně jí a mírně pije, jenž si při večeři přečte úvodník a dení zprávy řádně předplacených novin,

časem vydluží si knihu, kritikami pochválenou, je rád při poslední stránce, že se všecko končí svatbou,

po desáté ulehne si a spí klidným dobrým spánkem do půl osmé... jeho verše, které sepsal v prázdných chvílích,

byly zprvu trochu divné, vyzněly však harmonicky v čítankovou morálku – tož snad právem myslí, že si

zachová zde dobrou pamět po svém skonu u všech známých. To je tedy v pravdě autor. Slibuje zde dále svatě,

že z té místnosti si vyjde mezi lidi spořádané, bude líčit klidný život, křtiny, svatby, rozhovory

našich dobrých spolubližních, a tak doufá, že se jednou na poslední stránce knihy s čtenářem svým loučit bude

v dokonalém přátelství...) „– – řekněte mi, jak to možno, že vy s takou čistou duší, že vy s tímhle jasným okem

zapadla přec v tento pelech? Což svět neměl pro vás místa někde jinde?“ „Ty můj bože,“ usmála se, „nejste prvý,

jenž se mne teď takto ptáte. Zde se člověk octne snadno, a jak – vlastně ani neví... Slušná tvář a trochu bídy –

a ten svět je náhle pro vás jako plocha nakloněná: jeden krok – a již jste dole. A pak, myslívám si často,

snad už je to věčný zákon, že tam pro někoho není místa než tu dole... dole...“ „Závidění hodný klid to,

s jakým zříte na své žití,“ řekl s trochou ironie. „A což není ani chvilky v téhle čisté atmosfeře,

jež vám stáhne hrdlo hrůzou? Přemítáte někdy o tom? Pomyslíte na budoucnost?“ „Proč to všechno? Pomohu si?

Nemyslím, ba není času na věc takou pošetilou jako moje přemýšlení.“ Rek můj v podivném je stavu.

Nitrem jeho vane jakás vážná mravní opravdovost. Každé slovo, které mluví, chví mu ještě chvíli v duši.

On se potajmu v něm kochá a sám jaksi výš se cení pro ten morální svůj poklad v sobě náhle objevený.

Nepříjemně jenom dráždí jej klid téhle dívky, rád by viděl její smutek, slzy, slyšel jakous historii

romanticky zabarvenou, rád by viděl její ruce zoufale si přejet čelo – ona nic. Tu proti němu

sedí u malého stolku v podlouhlém svém pokojíku, ruce složeny jsou v klíně, její modré oči hledí

v plamen lampy, v zorničkách jí třpytí se dvě zářné tečky. Z dola zalehají zvuky piana sem, smích a dupot,

však jen tiše, přitlumeně, jako echo z dálky, z dálky... „Budoucnost... a proč si myslit na něco, co ještě není...“

hovořila tichým hlasem. „Ne, vám schází pochopení toho žití,“ on dál horlí, „a přec jaká báječná věc

je ten život! Slunce, hvězdy, jarní vůně – pomyslete, že ty vaše oči mrtvy leží kdesi dole v rakvi,

a to všecko dál zde plane, svítí, kvete – necítíte stesk v tom hrozný, bezeměrný? A váš život.... přísahám vám,

že bych zřel vás v této rakvi raděj než zde. Jak to skončí? Jako Kata, o níž dnes mi povídala vaše madame?

Či tu sestárnete v bídě, v špíně, hanbě?“ Rek můj vydech polo mravním rozhořčením, polo lítostivým vzdechem.

„Ne, ne, ne, to bude jinak. Musí býti.“ „Jak?“ „Já nevím. Nesestárnu. Odejdu dřív.“ „Odejdete? Kam, jak? K smíchu!

Jaké plané povídání! Řekněte mi –“ „Řeknu. Slyšte. Mám teď nával upřímnosti, nevím proč. Jsou chvíle, ano,

napadne mi náhle všecko, moje mládí, moje dnešky, moje zítra. A já cítím jenom lítost neskonalou

sama nad sebou. Víc pranic. Při tom myslím si, že příště, za podobné také chvilky musím vyjít z toho domu,

musím letět jako střela po ulici zašpiněné dolů k vodě... Toť bod pevný, zkad se dívám na své žití,

na budoucnost... Však ta hrůza, jež mi každým nervem mrazí při takových útěchách!... Voda strašná, zelenavá,

chladná, hu –“ a ramenoma pocit mrazivý jí zachvěl, její ruka klesla na stůl, bílá ručka, štíhlé prsty

ťukaly v něj nervosně. Rek můj, přítel celých dojmů (jak jsme moderní my vůbec) ještě cosi pohřešoval

při tom lepém dívčím zjevu; cítil lítostivý soucit, pravda, ale soucit ten byl hladov (víš též, čtenáři můj,

že jsou cizí utrpení, cizí žaly lahůdkami našich nervů?), hladovější, že mu dala ochutnati

kousek trpící své duše. Chtěl mít celou, ptal se znovu na minulost, ptal se tonem soucitným a přitlumeným,

patře při tom v její oči vážným, dlouhým pohledem. Vyprávěla hlasem tichým v úsečných a v krátkých větách.

Otec její učitelem býval na venkovském městě. Matka zemřela jí záhy, Lucie pak rostla sama,

bez vůdce a bez dozoru. Otec zpustl. Celé noci hrával v karty, pil a hýřil. Ona zatím doma četla

všecko možné. Záhy dala svést se kýms. Ne z lásky, vášně – jenom z jakés zvědavosti. Otce potom propustili.

Do Prahy šli. Zde se stala guvernantkou u dvou dětí bohatého měšťana. Pán byl světák, její paní

stíhala ji v každém kroku bezdůvodnou žárlivostí. Otec bral jí každý krejcar vyčítavě předhazuje,

že to málo. Oh, ten otec! Jaktěživa nezaslechla jediného slova lásky ze rtů jeho... Jenom matku

chová v zbožné upomínce, v lásku otců nevěří... Za čtvrt roku dům ten byl jí pravým peklem. Šla. Pak otec

našel místo prodavačky v střižném krámě. Nové peklo. Nedovedla uplatnit se v tomto místě. Její družky

trýznily ji kousavostmi. Její šéf ji hrubě plísnil. Šla zas brzy. Otec měl k ní široký a dlouhý výklad

o životní celé bídě, o tak zvané počestnosti, jež prý u žen jest jen slovem, v posled učinil jí návrh,

by se vrhla sem v tu dráhu. Vrhla se v ni. Žije takto líp, než žila v onom světě, spokojen jest otec nyní,

stará madame má ji ráda – co chtít více? Zná sic důvod této lásky staré paní, ale jest jí přece vděčna –

vždyť to řídkého cos pro ni... Rek můj syt je. Pravou rukou na stolek si nyní klepe, levou podpírá si skráni.

Mlčí oba valnou chvíli. Konečně vstal. Stisk jí ruku rychle suše povídaje: „Bude dobře, když se dneska

jenom takto rozejdeme...“ Šel... Můj čtenáři, já vidím, jak se díváš s pochybnostmi na autora těchto řádků!

Pravda, mluvím o reku ti, vleku sty tě veršů za ním, rozbírám ti jeho duši – ale proti dobrým řádům

zapomněl jsem ti jej popsat nebo aspoň představit! Snad už desetkrát jsi řekl: vida, staří mají pravdu,

tahle mladá generace je přec ve všem šlendrián! Čtenáři můj, prosím vážně, vzpomeň, co už knih jsi přečet,

vzpomeň na popisy lidí, jež tam s chvály hodnou pílí každý autor pořídil! Ruku na srdce a řekni:

dovedeš si představiti aspoň jednoho z těch hrdin? Ani já ne. Kdybych řek ti, že můj rek měl řídké vlasy,

jak ta nynější má mládež, vous do špičky přistřižený, tmavé, dosti všední oči, nos též zvláštní ne, líc snědou,

postavu též nenápadnou, na malících velké nehty, modně oděn že byl – řekni, znáš jej líp? Tož zbytečno vše.

Křestním jmenem zván byl Jiří. Jmeno to však není mojí poetickou libovůlí – ač by se tak mohlo zdáti:

neníť u nás básně, črty, romanu a skiz a novel, aby rek tam neslul „Jiří“ – ale zemřelý ot jeho –

velký statek, množství polí, mlýn měl ve venkovském městě as dvě míle od Prahy – čtenářem jsa dějin českých

celou duší zamiloval našeho si Poděbrada – tož se syn zvát musil Jiří. Záhy dán byl na studie.

Dobré oči jedné tety bděly nad ním; stará vdova bezdětná a zdětinštělá brzo byla otrokyní

maličkého despoty; slavně prošel gymnasium, napil z antické se studně věčně svěžích klasiků,

jak my pili; tytéž sledy v jeho duchu pevně tkvěly: že byl Caesar velký Říman s velkou pleší a – žel – napsal

hrozně fádní memoary, Horac že své básně nechal devět roků ve svém stolku (Jiří ovšem mínil, že tam

měly tlíti na věky), Lukul že měl jemný jazyk, Cicero že mnoho mluvil – k tomu rovnocenná kořist,

kterou nabyl čilý jinoch s trudem z kosmu hellenského, potom vtipy, anekdoty o všech směšných profesorech,

zkrátka, mládenec ten nesl do života ze škol tolik, kolik my kdys... Potom práva studoval a při nich čestně

tančil ve všech velkých bálech, řečnil v spolcích, tahal kočár slavným zpěvačkám a k ránu hřímal vlasteneckým zpěvem

s druhy po ulicích spících pod čamarou pyšně nose všeslovanskou trikoloru. Četl leccos. Pamatoval

nejraděj si taká místa, jimiž mohl řeč a hovor nenápadně šperkovati. Konečně dal na vždy vale

studiím a vstoupil v život. Že byl bohat, stal se pánem svého času. Vstával pozdě, klel na fádní dopoledne,

které trávil na Příkopech, liduprázdných, opuštěných; po obědě sedal s druhy v kavárně, kde robily se

vtipy, žerty, anekdoty, přeházeny dení listy, pak se šlo zas na Příkopy. Tu byl Jiří ve svém živlu.

Řetěz luceren vzplál do tmy. Zpod závojů ženské oči třpytily se. Šumot šatů, hovor, šoupající kroky,

míhání se různých postav příjemně jej rozjařují. Děkuje a pozdravuje svoje známé. Tu si letmo

zahovoří; nový klípek, nový skandál, někde nová toaleta... Táhne k sedmé, čas to jíti do divadla.

Ne tak z passe, ale že tam chodívají různí známí, že se může zítra vtipně kritisovat kus i herci.

Zvláště balet vždy se těšil nepokryté přízni jeho... Před rokem mu zemřel otec. Dal jej pohřbít s pompou skvělou

(kněží pět a velká hudba, všecky spolky) – objednal hned na hrob mramorový pomník s vyzlacenou chvalořečí,

pak vsed rychle do kočáru a jel nazpět do Prahy... Nyní kráčí vlažnou nocí. Světlo plynu v dlažbě vlhké

splývá s leskem měsíce... Řady domů obestřeny tmou jsou šerou. Kalným kmitem se v nich třpytí plochy oken...

Na blízku kdes hrčí kočár, v pusté ulici to hluše rozlehá se... s těžkopádnou samomluvou po chodníku

potácí se jakýs občan... v stínu domů plachým krokem zamihla se ženská bytost... Jiří s hlavou nakloněnou

kráčí zvolna. Nepřemýšlí. Vidí jen tam v pokojíku štíhlou dívku zadívanou v světlo lampy... – Není času

na věc takou pošetilou jako moje přemýšlení – povídají ty rty její... Jiří si to opakuje

maně tak a polohlasem. – – Náhle z malé krčmy před ním vyvalí se chumel postav s křikem, řevem, nadávkami.

V pruhu světla, které lije ven se z otevřených dveří, kmitají se pádné pěsti a zní výsměch – bijí kohos,

pak pruh světla i ta vřava znikne... a dál z nitra krčmy ozývá se přitlumeně zpěv a vzlykot harmoniky.

S tmavé dlažby pozvedá se lidská postava a kleje: „Bando! luzo! luzo! sběři! Já, hráč falešný!... Vy, pane,“

(na Jiřího obrací se) „vy snad víte, kterak lehko padne karta z ruky na zem! Však je dobře, dobře mi tak,

proč já, vzdělanec, se míchám k takým lotrům!“ (A již kráčí podle Jiřího.) „Tu máte lid náš! Oh, my máme lid! Eh!

Rakovina, kterouž hynem národně i politicky – žádná basis...“ – odkašlal si. „Znám ten lid... já býval, pane,

učitelem... divíte se? Já už nedivím se dneska... Produkt poměrů a doby... Takhle osud srazit může

člověka!... Mé štěstí, pane, že mám dceru... Dobré dítě... Je to moje Antigona v bídném žití... Máte, pane,

jistě srdce v pravém místě, máte jistě účast se mnou – děkuji vám. Dovolíte, seznámím vás s dcerou svojí –

tam v tom domě – nedivte se –“ Jiří zrychlil krok. A za roh prvé ulice hned zahnul. Jak by na něj sprcha špíny

byla padla, otřásl se... Táhlým tempem s několika věží zaznívá hlas hodin... Na dalekém nádraží kdes

píská vlak... Pak ticho... ticho... „Dcera nevěstkou a tatík pěkně vybarveným lumpem – měl jsem čest dnes udělat si

známost s vzornou rodinou –“ zaironisoval Jiří – ale hned se zjevila mu hlava s rozčísnutým vlasem

a ty oči, čisté oči dívají se na něj dlouze s nevýslovnou výčitkou...