Vy, které pláte nad mou hlavou,
když pustou nocí kráčím sám,
vy, které září třepetavou
již věky zříte dolů k nám,
ó nespočetný sbore světel,
co značíte, kdo dal vás tam?
Jste písmenek snad řadou dlouhou,
jíž nekonečnu zákon dán,
a člověk zří k vám s marnou touhou,
zda osud má tam znamenán?
Či rebusem jste, jehož smysl
už není ani tvůrci znán?
Či proto blýská mezi mraky
váš vábivý a svůdný řad,
by moh vás poet ledajaký
k své milky očím přirovnat?
Či lampy jste, jež musí věčně
nad hroby pravdy, krásy plát?
Či dílem pekelné jste moci
a vrháte v tmu země jas,
by těm, jimž život tmavou nocí,
smích, ironie plály z vás?
Jste zraky, jimiž v noční době
se na svět šklebí hrozný ďas?
Či řetězem jen nekonečna,
jenž věčně hoří září svou,
jste světů řada chladná, věčná,
bez styků s zemí maličkou,
by při pomyslu člověk šílil
nad nicotou svou kratičkou?
Eh, vy, jež pláte nad mou hlavou,
když pustou nocí kráčím sám
pod září vaší třepetavou,
proč dnes ty divné dumy mám?
Proč nezřít k vám jak obyčejně,
jak obyčejně – k hvězdičkám?