V trojboké plodné zemi Sikulů je město Eryx. S Akropole jeho chrám bílý Afrodity svítí v dálku v modravé moře.
Miláčci její, bílí holoubci v hlavičkách sloupů příbytky své mají, před chrámem chodí sklánějíce hlavy ve zbožné úctě.
A když se Luzná, Věčná, Všemocná přes modré moře do Lybie bere, holoubků bílý oblak provází ji zářivým vzduchem.
Král výšin orel, jestřáb loupežník, ctí svatost míst i zbožnost holubičí a nikdy k těmto ptákům neblíží se krvavým spárem.
Jen bezohledná ruka člověka, již svatý ostych nikdy nezastaví, v zločiné pýše vyzývá hněv velké Nemesis věčné.
Vnik punský Barkas v bílou Akropol a odnes vše, co nábožný lid snesl, poháry, stoly, náramky i roucha, z příbytku Luzné.
A v posled kázal černým zbrojnošům ty ptáky pobít, kteří ustrnulí nad ohavností lidskou seděli tu v nehybném houfu...
A tehdy v zlatou síni olympskou v besedu bohů vešla Afrodita, a z modrých očí padaly jí slzy na bílá ňadra.
I žalovala svoji pohanu, lup chrámový i vraždu bílých ptáčat, a spjala o trest škůdcům žadonící své bílé ruce.
A co sám Zeus hladil její vlas a konejšil ji laskavými slovy, vstal Ares v brnění svém a jak vichr spěl v hrůzy boje.
Zle splatil hřích svůj Puňan Hamilkar. K dnu moře klesly hrdé lodi jeho, zbrojnoši jeho pokrmem se stali žralokům, krabům.
Za ním pak spěla svatá Nemesis v dalekou Hispanii. Tuhá smyčka poslední zdobou byla, již dal hrdlu Hamilkar Barkas.
Však teprv černý dým, jenž valil se jak smrtelný vzdech z hrudi Kartaginy, vykouzlil v lících luzné Afrodity smířlivý úsměv...
Cookies on Poetry Cove