Svatý biskup Diviš pochopy jsa jat
zapříti měl Krista, modly uctívat.
Svatý rozjásal se: – Bože na trůnu,
ty mi neodpíráš slávy korunu! –
Do pece jej vrhli. Mezi plameny
svatý biskup zpíval zpěv svůj nadšený.
Do vody jej vmetli. Voda nesla jej,
světec zpíval zpěv svůj ještě radostněj.
Pohan volal kata: – Nabrus meč a tni,
můžeš-li ty, Kriste, zde jej vytrhni! –
(Od těch dob, co mečem svatý Pavel sťat,
nesmí žádné hrdlo meči vzdorovat.)
Ocel blýskla. Svatá hlava letí v zem,
katani zří na ni v skřeku vítězném.
Ale rázem tichnou: tělo bezhlavé
naklání se k zemi k hlavě krvavé.
Ruce si ji zdvihly... Katy úžas jal...
A trup světce kráčí s hlavou dál a dál...
Z Lutecie pílí... K Remeši jde teď...
Na oltář ji klade Kristu za oběť...
Usmál se syn Boží na ni laskavě,
zpět ji poslal k své i její oslavě.
V Lutecii pohan od popravy spěl,
náhle divné kroky v zadu uslyšel.
Klap-klap, klap-klap cosi za ním zadupá,
ohledne se: Hrůza, hlava biskupa!
Do běhu se pustí, hlava za ním v běh,
v dům svůj vpadne, za ním klap-klap na schodech.
V pokoji se zavře, k stolu usedne –
náhle jako hadem uštknut pobledne:
Hlava biskupova stojí na zemi,
přísně na něj hledí zraků zářemi!
Zavyl pohan děsem, meč svůj uchopil,
po jílec až v prsa si jej potopil...
Jezu, věčný pane, kdož ti věrni jsou,
poctíš slastí nebes, slávou pozemskou:
hlava světce leží – nevýzpytný div! –
na oltáři v kapli remešské jak dřív...