Proč pak tak hledíš? Chce se ti čeho?
Co jsi tak stále zoufalá?
– Já nevím, nevím. Bojím se všeho –
A usedavě plakala.
Osud ji zavál do ruky mojí
jak lístek břízy zelené –
neumí umřít, žití se bojí,
vše opláče, nač vzpomene.
Snad v jakýs zázrak doufala skrytě,
snad – kdo ví? Ničím nejsem jist –
Dnem jedním odlétlo smutné to dítě
jako ten urvaný s břízy list.