Měli. Hana všem těm, kdož to popřít chtějí, jsou to slepí krtci, čerta rozumějí – čest a sláva tobě, svatý Václave! Zaškrtit sic dala máť tvá svoji tchyni
(„svatou“ Ludmilou tu oběť zovem nyní), a že jednání to bylo nepravé, snažila se máť tvá odklidit ty vrahy. A ty, slibný jinoch, světče nám všem drahý,
často při víně jsi ztrávil večery; ráno pak, když hlava bolela i duše, zřeli lidé, kterak kníže jejich kluše k páterům a mnichům, nesa ofěry. –
Za takého rána jednou v Boleslavi u kostela napad tě tvůj bratřík dravý, seprali jste se tam – že jich bylo moc, kteří bratříkovi spěli na pomoc,
vypustil jsi duši pod jich ranami. Aby klidno bylo mezi stranami, zbili ještě k tomu tobě věrný lid – inu, pořádek tu v státě musí být.
Načež bratřík na tvůj trůn hned usedne, nikde ani ruka už se nezvedne – zase doklad, k němuž nutno přitakat, že jsme měli tuze spořádaný stát.
A tak šlo to dále stále spořádaně, radost má dnes člověk, dívá-li se na ně: v Přemyslovském rodě bylo v obyčeji vražditi se čile, zbavovati očí,
někdy mužství, trůnu ovšem nejčastěji, běhat k Němcům, kde brat na bratra vždy sočí. A když tak rod knížat, za berany ovce, Vršovci si vyvraždili Slavníkovce,
na Vršovce padli Přemyslovci zase, křesťanský stát takto krví zalévá se – a my stát ten měli – ne jak Asiati, kde prim hrají vrazi, traviči a kati,
ale spořádaný, jak se tvrdí v sboru zcela po západoevropejském vzoru.
Cookies on Poetry Cove