Oči šedé, jako popel,
zlatý vlas, smích veselý –
to je Hedva v každé chvíli,
ručka, jako mramor bílý,
její chůze graciesní,
jak let modré libelly.
Jiřina je bledá, vážná,
v tmavých očích svůdný šer;
když ji zřím, mně tane vždycky
na mysl věk homérický,
tmavovlasá Artemida;
její řeč ma vábné „r“.
Čas jim plyne beze rmutu –
jedna chvíle veselá!
Blažeností přímo zpíjí
tón je stkvostných melodií
odpoledne při klavíru
z Lohengrina, Otella.
Než nad všechno jde jim kouzlo
bálového večera:
na Žofíně v divém tanci
změní kvapík za romanci,
Straussův valčík nedaly by
za celého Wagnera.
Mají rády svět ten celý,
jdou jím jako sladkým snem,
vše je kolem rozesměje:
šat, řeč, gesta, obličeje –
Hedvu smíchem luzným, bouřným,
Jiřinu jen úsměvem.
Bahna žití, kde svět rmutný
valí, potácí se, rve,
neznají – na kalné tůni
dva ty květy s jemnou vůní
zří jen modrý odlesk nebe –
bílých vodních růží dvé...
Co tu bude jednou slzí,
bolů, stesků, hořkých ztrát,
nežli s resignací děsnou
dvě ty růže v tůň tu klesnou –
doba květu přec jen mine,
lístky musí opadat...
Však to bude jen ta chvíle,
kdy to začne prosou hřmít,
loučení se s illusemi,
odříkání, smutek němý –
než ty růže v tůni klesnou –
pak zas mohou sťastny být.
Jsou tu vážné dobré paní
s vzornou péčí mateřskou,
starosti jim čelo stíní,
hudba nervosní je činí,
pro tloušťku už netančí víc –
a přec při tom šťastny jsou...