Jsem německým básníkem, veršů mých bič
do Michla hloupého bije;
z Židovstva duši mám, z Německa slávu
a pensi od Francie.
Tak kosmopolitou jsem – blázní můj svět,
masky se za sebou honí,
já viděl, že všude lze dobře žít,
když monety v kapsách nám zvoní.
Jen veršů by svět měl mít trochu míň,
ty stačí, jež člověk sám píše.
Už z Německa stvořily očistec
ty verše německé říše!
Mé sladké verše rostly mi
jen z hořkých lásek. Pak přestal
jsem psát je, neb pámbů, v nějž nevěřím,
mě tuze citelně ztrestal.
A pámbů ví, že v něj nevěřím,
ač si s ním přátelsky tykám.
Teď revoluce jsem tamborem,
bez ní svět nehne se nikam.
Já revoluce jsem tamborem,
svět potřebuje korektury –
hned při stvoření byl sfušován
mým špatným přítelem s hůry.
A revoluce-li nepřijde
a buben můj darmo vás straší –
též dobrá. Smluvme se; dá se žít
i tak na té planetě naší.