Jsem německým básníkem, veršů mých bič do Michla hloupého bije; z Židovstva duši mám, z Německa slávu a pensi od Francie.
Tak kosmopolitou jsem – blázní můj svět, masky se za sebou honí, já viděl, že všude lze dobře žít, když monety v kapsách nám zvoní.
Jen veršů by svět měl mít trochu míň, ty stačí, jež člověk sám píše. Už z Německa stvořily očistec ty verše německé říše!
Mé sladké verše rostly mi jen z hořkých lásek. Pak přestal jsem psát je, neb pámbů, v nějž nevěřím, mě tuze citelně ztrestal.
A pámbů ví, že v něj nevěřím, ač si s ním přátelsky tykám. Teď revoluce jsem tamborem, bez ní svět nehne se nikam.
Já revoluce jsem tamborem, svět potřebuje korektury – hned při stvoření byl sfušován mým špatným přítelem s hůry.
A revoluce-li nepřijde a buben můj darmo vás straší – též dobrá. Smluvme se; dá se žít i tak na té planetě naší.
„STRUMENTI CIECHI“ Custozza, Magenta a Solferino! Čech, Polák, Horvat, Slovinec a Rumun, v kabátcích bílých, vojáčkové prostí,
tam bojovali za císaře pána a prospěch přejasného rodu jeho. Nástroje slepé... děti, jejichž domov v jhu nevolnickém po svobodě vzdychal,
na cizí rozkaz, v službě cizích zájmů šli škrtit svobodu a volnost jiných. A žluté kosti jejich mrví do dnes ty vinice na bocích sluných chlumů
a v bílých ossariích poskytují turistům pohled hodný pozornosti... Vy chudáčkové bědní, bezejmenní. vy statisty jste byli v episodce
nicotných časů – zahráli svůj úkol a vešli za kulisy – za mzdu dáno vám místo v dějepise, kde vždy hlásí nějaké číslo sudbu takých žití:
tož padlo jich tam tak a tolik tisíc. A to je všecko. Mír těm kostem vašim!
Cookies on Poetry Cove