GURSUF.

Tatarská víska. Od mořského břehu po mírném svahu chatky vystoupají lehounké, vzdušné jako domky z karet; mečeta stará štíhlým minaretem

jak prstem k nebi stále ukazuje; na mysu skalném v rozvalinách leží tvrz pevná kdysi dávných Janovanů; zeleně vlny vyduly se místy

nad rudé střechy; v zadu v moři strmí Aju-dagh, černá obrovitá skála, dobrácký medvěd, jenž si líně hoví svou neforemnou hlavu do vln skloniv –

však pro to vše sem neputují v davech studenti sniví, bledé krasavice, statkáři vážní a jich moudré ženy, ni já jsem proto nepřijel sem dneska

v úpalu slunce mrakem prachu cesty – však žil zde básník... Po písčitém břehu jsem kráčel, moře házelo mi k nohám své šumné pěny, jako kdysi Jemu,

pod platan sed jsem, – nese Jeho jmeno – zjev Taťány, jenž přicházel zde k Němu, se mihl kolem, našel jsem i cypřiš, již On zde vsadil – peň z ní pouze zbývá

a trochu metel... všecko orvali tu studenti sniví, bledé krasavice, statkáři vážní a jich moudré ženy...