Oh, dějiny buď kárají neb straší,
a proto neradno je navštěvovat –
nač spící svědomí si burcovat?
Nač obavami duši rozčilovat?
Lze ovšem vyslat kata do těch časů
a pozutínat mrtvé velké hlavy,
pak aspoň dětmi jsme bez minulosti
a bez závazků dávné velké slávy.
Chcem žít. A žijem. Povídáme sobě
hluboké pravdy, vážné theorie
a těší nás, že si je povídáme,
neb zdá se nám, že hluboce se žije.
V vzpomínkách z mládí vidíme své otce,
jak při sklenicích piva klábosili –
to hruď nám nadme: jaká je v tom malost,
jak uboze ti dobří lidé žili!
A kde jsme my? K nám Angličan a Francouz
svou moudrost poví knižním naším biem –
my slyšíme a pokyvujem lebkou
a takto v společnosti světa žijem.
A všecko srovná se v té hlavě naší,
v té kleci, kde je tisíc ptáků žvavých,
a my se holedbáme, že tam máme
myšlenek tisíc vážných, pronikavých.
Jdou dny, jdou roky. Porody a pohřby.
A jubilea. Národ kvílí, jásá,
dle okolnosti. Optimisté chodí
a dí: Ten život! Jaká hloubka, krása!