U mříže čekal, kudy vyjít musil.
Už cirkus šuměl četným obecenstvem
a lvi a tygři řvali ve svých klecích.
Díval se líně do výseče vzhůru,
kde na sedadlech hovilo si pyšně
pár senatorů v letních bílých rouchách,
pár krasavic a pak na hlavě hlava –
to lid byl. A v něm hemžily se ruce,
kývaly tváře, nahýbala těla
a hlučel dav ten jako vlny moře,
když kdesi z povzdálí se poslouchají.
Tak hlucho bylo v duši jeho...
Taký
je cirkus vždycky. Vždy tam senatoři,
tam ženy, lid. A vždy řvou lvi a tygři.
A řemeslně zápasit dnes bude
jak jindy vždycky, neboť žít se musí.
A z cirku půjde do obvyklé krčmy,
kde krčmář ošidí ho špatným vínem
a tuhým masem. Bude jíst a píti,
jak jindy vždycky. Dá se do hovoru
s cizími námořníky, možno také,
že sepere se s nimi...
Leda že by
některá šelma dnes jej strhla dříve,
než bodne ji... Už jiným se tak stalo
a ještě stane... Takto myslil líně
a znuděn čekáním si hlasně zívl.